Jako poslední z cyklu Rodičovská ve strašnickém prostoru Olga spolu vystavují Lucie Rosenfeldová a Matěj Pavlík. Jedinečný směr, který si prostor v područí Dity Lamačové udržuje již druhým cyklem reprezentujícím výstavní konstelace nikoliv dle výběru uměleckých děl, nýbrž na základě námi ne/volitelných vztahů. Ty, které si ne tak úplně vybíráme, prezentoval cyklus „Dcery synové matky otcové“ – skupinové výstavy rodinných členů. Ten letošní zase představil tvorbu uměleckých párů, které si svojí rodičovskou půlí rovným dílem a s tím i „volný čas“ na svou tvorbu. Lamačová programem přímočaře převádí současné diskurzy jako mezigenerační dialog, decentralizace, sousedství nebo genderová ne-rovnost do praxe, kdy vystavující prochází společnou realizací průsečíků jejich uměleckých praxí.
Rosenfeldová a Pavlík se zde nesetkávají poprvé – dříve spolupracovali na několika výstavních či výzkumných projektech nejen jako dvojice, ale i skrze širší kolektivní praxi, jako byl například Ateliér bez vedoucího. Současná výstava je znovushledáním jejich individuální tvorby, ke které se každý z nich odebral díky dělení času o péči o dceru.
Na výstavě se tak propojuje Rosenfeldové dlouhodobý zájem o tělo a reprodukci či jeho ne/viditelné procesy a Pavlíkův zájem o to, jak nedůvěra ve vědecké poznání a krize expertízy může vstupovat do uměleckého bádání, kdy se zde dvojice vydává do samotné historie vědy. Odhalují nám příběhy o reprodukci (vytvořené církví či pseudovědou), nečekaně však skrze mužské tělo.
Vývoj vědy rozšiřuje možnosti volby ohledně našich těl – usnadnilo se plánování rodiny pro ty, kdo na to mají, nebo třeba možnost zvolit si pohlaví dle svého genderu. Úsměvné konspirační teorie o personifikaci spermatu či mužských genitálií na výstavě však i přes zdánlivé dospění společnosti k respektu svobodného rozhodování o vlastním těle vyznívají trochu mrazivě díky představě, že i takové příběhy si dokáží najít své posluchače a mohou se za určitých podmínek stát i nástrojem, jak dostat těla opět pod kontrolu. Kvůli omezené otevírací době galerie a z toho pramenící nemožnosti vidět výstavu většinu dní jinak než přes výlohu, připomíná freska na zdi doplněná o „ultrazvuky“ za sklem výlohy zkumavku, ve které se všechny tyto narativy o početí pečou.
Dvojice zachází se situací, kdy lidé objevují hlavně to, co objevit chtějí, a zvláště pokud to dokáže nahánět strach. Tak jako náboženská či kulturní jinakost, příliš svobodná těla anebo – čímž do výstavy přispívá dcera Hanna – vytvářená monstra, kterých se i jejich dcera bojí, a tím nám připomíná, že největším strachem zůstává ten, který si v sobě pěstujeme my sami.
