Dobrý den, paní Jirousová,
co jste říkala sympoziu? Já jsem z toho tedy trošku rozpačitá, ale snad to nastartuje určité změny…
Zdravím Diana
Milá Diano,
sice jsem byla místy zděšená, když jsem slyšela, co si většina studentů myslí nebo co si bez znalosti školských pravidel představuje; nakonec ale celé setkání považuji za pozitivní akci. Studenti alespoň dostali příležitost zamyslet se nad svým vlastním přístupem ke studiu, nejen nad příští orientací Akademie. Požadavky studentské aktivity pro-avu mi připadaly přehnané, jen pokud jde o smlouvy s profesory pouze na 3-4 roky. Což je u malby a dalších klasických ateliérů podle mého názoru nonsens, který by navíc vymazal specifickoupoziciAVUv Praze v rámci středoevropských vyšších výtvarných škol nebo studií vizuálních medií a komunikace.
Jsem přesvědčena, že by se na pražské AVU měly určitě zachovat pětileté profesorské smlouvy, aby se během studia nevytratily osobní vztahy s pedagogy; je přece známo, že do Prahy se jezdí studovat malba např. z Vídně. Nějaká přípravka pro rychlokvašené umělce by si jistě v širším kontextu zvláštní prestiž nevydobyla. Jestliže má někdo ze studentů zájem hlavně o kratší bakalářské studium, může se přece rozhodnout pro studium na VŠUP v Praze, na Ústavu výtvarných umění a designu v Plzni, Ústí nad Labem nebo na FaVU v Brně. Proč by se měla kvůli požadavku jednotlivců zrušit exkluzivita AVU? Taky doufám, že změny na AVU povedou k dobrému…
Srdečně pozdravuji
Věra Jirousová
Paní Jirousová,
máte naprostou pravdu. Já AVU vidím podobně. Doufám, že se rozkmit po pořádném vyvětrání ustálí na nějakém rozumném bodě…
S pozdravem Diana
P.S.: Většinu příspěvků, které přednesli domácí i zahraniční hosté, jsem ocenila. Zvláště příspěvky pedagogů, jimž se daří, aby mezi studenty různých ateliéru (namísto zbytečných sporů a konkurenční rivality), panovalo přátelství a přirozená komunikace.
Stanovisko MUMO
Redakce Flash Art CZ&SK Edition obdržela reakci paní Dr. Altenburg-Kohl, zakladatelky pražského Muzea Montanelli, na recenzi výstavy Opening v MuMo od Zuzany Štefkové, která byla uveřejněna v předcházejícím čísle časopisu na s. 63. Znění dopisu publikujeme v celém rozsahu:
Ve vašem časopise v prosincovém čísle Vol. IV No. 14 October – December 2009 byla otištěna recenze Zuzany Štefkové k zahajovací výstavě Muzea Montanelli MuMa, Opening. Zdánlivě se jedná o velmi kritický rozbor této výstavy, na nějž má každý nezadatelné právo. Vždy se jedná samozřejmě o subjektivní pohled na situaci. Podmínkou každé novinářské práce však vždy zůstává pravdivost psaného a profesionální přístup jak při získávání informací, tak co se týče znalostí podkladů, jedině tehdy je polemika přínosná. Právě v tomto případě se paní Štefková dopustila hrubé chyby.
Svoji kritiku z velké části opřela o takzvaný doprovodný text k výstavě Opening, který německý novinář, pan Jürgen Serke, nazval Revoluce něžnosti. Pan Serke je přední nezávislý německý intelektuál, který z vlastní iniciativy napsal článek o výstavě Opening u příležitosti návštěvy muzea. Napsal svůj článek do renomovaných německých novin Die Welt, který vyšel 25. 11. 2009. Nejedná se tudíž o doprovodný text ani o kurátorský nebo jakýkoliv jiný text muzea, jedná se o text novináře.
Jestliže paní Štefková sarkasticky cituje „není vše zlato, co se třpytí“, musíme my podotknout, že „pláče na nesprávném hrobě“. K této výstavě byl totiž vydán katalog, který nabízíme k prodeji a je k dostání na recepci muzea. Text od pana Serkeho leží volně k přečtení společně s jinými recenzemi o muzeu, je umístěn vedle dalších článků, které o nás vyšly.
Celá recenze paní Štefkové vyznívá tedy zcela zcestně, protože polemizuje s někým, kdo nemá s Muzeem Montanelli profesně nic společného. Paní Štefková kritizuje z velké části pouze text pana Serkeho. Jsme překvapeni, jak je možné, že takto renomovaný a odborný časopis, jímž Flash Art bezesporu je, může otisknout takto zavádějící článek, který poškozuje dobrou pověst naší instituce. Nachází se zde dokonce i několik nepravdivých výpovědí paní Štefkové, která tvrdí, že fotografie Candidy Höfer je umístěna mezi recepcí a toaletou, což je lež, či že u videa Mony Hatoum chybí zvuk. Jmenovat významnou německou malířku Galli paní Annou Galli je absurdní a přitom by stačilo se podívat na webové stránky této výtvarnice. To, že videa Katarzyny Kozyry jsou umístěny ve vstupu do muzea, kde si je zároveň návštěvník může vsedě prohlédnout, bylo s paní Kozyrou předem domluveno. Paní Štefkové by nemělo ani uniknout, že dílo Doroty Nieznalske Polský král a polská královna jsou dílem politickým, nikoliv feministickým, jak tvrdí.
Pakliže by paní Štefková procházela pozorně muzeem, musela by pochopit, že otisk díla paní Marie-Agne Guilleminot je zbytkem performance, který umělkyně osobně provedla při vernisáži, a že samotný objekt je umístěn v horní části muzea (objekt i video byly zapůjčeny z Centre Pompidou).
Muzeum Montanelli bylo budováno tři roky za obrovského úsilí a nadšení. Během výstavy Opening jsme obdrželi řadu zajímavých nabídek ke spolupráci od různých renomovaných evropských muzeí, např. Muzea Felix Nussbaum v Osnabrücku, Kunstmusea v Solingenu, Muzea skulptury v Petersburgu a Národního muzea v Krakově i Berlíně. Výstava je vysoce ceněna odborníky a setkává se s nevídanou návštěvností.
Je škoda, že někteří recenzenti z neznalosti či neodbornosti takto lehkovážně a negativně ovlivňují pohled na projekty, které přinášejí další možnosti prezentace kvalitního umění v České republice.
Mnoho takových výstavních prostředí u nás není, a když se budou novináři takto chovat, v budoucnu zřejmě asi nebude.
Dr. Dadja Altenburg-Kohl
Redakcia sa ospravedlňuje Mire Sikorovej, autorke príspevku Ján Mathé – hľadač dobra & Pocty pre Jána Mathého (Flash Art Czech and Slovak Edition, no. 14, Vol. IV, s. 70) za zásah do jej textu, ktorého následkom bolo chybné uvedenie mena Radislava Matuštíka.
