„ACH, JE TOLIK velkých myšlenek, jež nečiní více, nežli činí měch: nadýmají a vyprazdňují“, napsal Friedrich Nietzsche, jeden z filozofických otců hnutí zvaného dekadence, což bylo původně poněkud pejorativní označení pro díla francouzských básníků, kteří se odvrátili od tradice i obecně přijímaných představ o morálce. Přestože se o termínu dekadence jako názvu pro výtvarný směr spíše spekuluje, napříč dějinami se objevují jednotlivé počiny i celé okruhy děl tímto slovem označované. Co je tedy dekadence ve výtvarnu? Pozdně gotická socha krásného prince, jehož záda se nacházejí v pokročilém stupni rozkladu? Goya? Váchal? Meziválečná avantgarda? Nebo dokonce „Zvrhlé umění“, perly modernismu, které do škatulky „dekadentní“ zařadili nacisté?
Historik umění Otto M. Urban se tématem dekadence, tehdy v souvislosti s uměním v českých zemích na přelomu 19. a 20. století, zabýval již v kurátorském projektu uskutečněném v roce 2006 v pražském Obecním domě a v související rozsáhlé publikaci. Nyní si ukousl mnohem větší sousto. Pro prostory Galerie Rudolfinum a několika dalších institucí připravil senzaci roku: neskutečně nákladnou výstavu, na které participují desítky mezinárodních umělců včetně zvučných jmen, jako je Damien Hirst, Robert Mapplethorpe, Gilbert & George, Matthew Barney, Keith Haring a mnoho dalších.
Expozice v Rudolfinu se stává dekadentní mekkou celého projektu. Urban výstavu rozděluje do několika částí, ve kterých se „zvrhlé“ umění zacykluje do pomyslného kruhu: od masochistických autoportrétů přes sexuální krajnosti těla, dekadenci celebrit a krizi spirituality až po očekávatelnou smrt. Skutečně kvalitních děl je na výstavě poskrovnu. Výstava začíná a končí Mapplethorpovým autoportrétem na vrcholu života i umění a těsně před smrtí (na AIDS). Silně působí autoportrét Joela-Petera Witkina, kterému byla věnována samostatná výstava v Brně. David Wojnarowicz prezentuje stylizace masturbujícího a drogujícího Arthura Rimbauda, dalšího fenomenálního dekadenta, který byl symbolicky umístěn do třeštícího New Yorku sto let po básníkově smrti. Konec kráse a vznešenosti, teď velí sex, drogy a rock‘n’roll! To jsou ostatně témata, která – ještě ve spojení s brutalitou, kýčem a náboženstvím – prostupují celou výstavou. Rentgenové snímky sexuálních praktik, imitace pochvy vyrobené ze zvířecího masa a naložené do formaldehydu (ano, Hirstovy krávy skutečně inspirovaly ledacos), obsese estetickým svazováním krásných žen v podání japonského umělce Nobuyoshiho Araki, kýčovité stylizované fotografie dvojice Pierre et Gilles a dominantní skulptura s nápisem PORN, která nahradila slavnou Indianovu LOVE. Populární „celebrity“ si rovněž přišly na své. Z Hitlera zbyla kožená předložka před postel, papež Benedikt XVI. odkrývá svou úchylku v nošení dámského prádla, cyklus Královská krev Erwina Olafa ukazuje Lady Di či carevnu Alexandru v protikladu dokonalé krásy a fyzického zohavení. Na přetřes samozřejmě přichází i náboženství: pokud dost nešokuje sex s koněm nebo nahá anglická královna, snad alespoň kříž pokrytý vajgly nebo trnová koruna propichující krásnou ženskou tvář to zachrání! A nakonec samozřejmě lebky, Hirst tu svou prý okopíroval od britského umělce Stevena Gregoryho, který ale použil „pouze“ stříbro, nikoli diamanty, a tak se na jeho lebku poněkud zapomnělo.
Decadence NOW je obrovský projekt. Kromě zmíněné samostatné Witkinovy výstavy v Domě umění města Brna, výstavy Josefa Bolfa a Ivana Pinkavy v Západočeské galerii v Plzni a souboru děl dvojice Gilbert & George v Centru současného umění DOX má ještě „třináctou komnatu“ v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, která má ilustrovat průnik dekadence mimo jiné do současné módy nebo designu. Liberovy modely koncentračních táborů vytvořené ze stavebnice Lego jsou skutečně dekadentním „designem“. V kontextu výstavy ale zůstávají spíše raritou. Hlubší otázka historických tabu, kterou dílo otevírá, je zasypána nánosem fashion designu, kokainu a populárních filmů.
Je to ostatně show, nadmutá a vyprázdněná. Na začátku výstavy stály před Rudolfinem nekonečné fronty, je to po delší době výstava, která zaujala davy. Jak je známo z historie, nějaké ty excesy společnost asi potřebuje: nemáme Koloseum, tak alespoň Rudolfinum. Co ale výstava svým návštěvníkům dává, si nejsem jistá. Možná by stačilo zadat si slovo dekadence do Googlu, proklikat se všemi možnými krajnostmi, nabažit se a jít zase přemýšlet nad něčím dalším.
JAKE AND DINOS CHAPMAN, Hrátky se zvířátky, 2009, Vycpaný pes, kočka, krysa, liška, zajíc, králík a myši, dřevo, měkká ocel, elektrický motor, reproduktory, rozměry variabilní, courtesy White Cube.
MATTHEW BARNEY, Cremaster 5: Taneček pro královninu menažerii, 1997, C-print, 137×110,5 cm, courtesy Astrup Fearnley Collection, Oslo, Norway.
Karina Kottová je teoretička umění, pedagožka a autorka projektů zabývajících se zprostředkováním umění. Působí v Centru současného umění DOX.
