Galerie Zdeněk Sklenář ve spolupráci se slavnou německou Galerií Michael Werner připravila výběr z děl německých klasiků Markuse Lüpertze a A. R. Pencka doplněný obrazy jejich studenta, českého malíře Lubomíra Typlta. Je to pro naši scénu vítaný krok, když soukromá galerie umožňuje českému divákovi přímý kontakt s díly poválečných „obnovitelů“ (nejen) německé figurativní malby a nabízí živé setkání německé a české malby, které zde citelně chybí. Předkládaný projekt je v tomto směru nadějným vykročením.
Kurátorka projektu Ivona Raimanová vybrala pro komorní prostor galerie koncentrovaný soubor obrazů, kreseb a objektů z několika tvůrčích etap umělců. Nejstarším zastoupeným dílem je obraz Markuse Lüpertze Městský knír z roku 1975. Motiv metamorfózy, typický pro autorovu tvorbu, je zde rozehrán v architektonických formách velkoměsta. Obraz rafinovaně temné tonality pohybující se na hranici mezi předmětností a abstrakcí je ukázkou onoho „malířství po malbě“ či „obrazu jako interpretace malby“, jak o své výrazové metodě hovoří sám Lüpertz. Vedle drobnějších kvašů (Muži bez žen – z cyklu Parsifal) je autor zastoupen také polychromovaným objektem (Akt s hračkou). A. R. Penck je prezentován klíčovým obrazem Oko z r. 1991, v kterém zúročuje svůj dlouhodobě precizovaný znakový jazyk malby, inspirovaný původně oblastí kybernetiky a teorií komunikace, jakýsi „realistický těsnopis“, jak příznačně nazval tuto Penckovu stylizaci teoretik umění Rudi Fuchs. Výrazné jsou také Penckovy totemické autoportréty. Ironickým odlehčením je pak jeho socha nazvaná Český číšník (1989), připomínající „domácího sluhu“, součást historického nábytku našich prarodičů. Lubomír Typlt zde vystavuje dvě figurální a dvě abstraktní plátna. Nahé chlapecké figury touží po poznání, aniž by si byly vědomy smrtelného nebezpečí, zatímco Agregáty jsou absurdní mechanickou abstrakcí, dadaistickým vykřičníkem nad výsledky lidského poznání. Vše dokonale nainstalováno. Varující klid tradičních výrazových formátů referuje především o kompresi a odcizení člověka dnešních dnů, po němž zbývají jen metaforické záznamy, ovšem nadějně fungující – jako důležitý obnovitelný zdroj paměti.
Pohled do instalace výstavy Lüppertz, Penck, Typlt, 2011, foto: Galerie Zdeněk Sklenář a Galerie Michael Werner.
Petr Vaňous