KK: Jak ses od studia anglistiky a amerikanistiky a kurátorských projektů, kterým se v poslední době věnuješ, dostala k otázce ekonomického postavení umělců a jejich vztahu ke kulturním institucím?
TS: Zajímala jsem se o ruský kolektiv Chto delat? a také jsme v rámci skupiny POLE spolupracovali s Bureau of Melodramatic Research. Od nich jsem se dozvěděla o aféře, která se odehrála na bienále v Bukurešti. Jeden z umělců reagoval na to, že kurátoři jsou placení, ale on jako vystavující není. Poté právě skupina Čto dělať? po vzoru WikiLeaks založila platformu ArtLeaks. Já jsem tuto situaci zároveň sledovala ve svém blízkém okolí: považuje se za normální, že umělec je šťastný, že může vystavovat v nějaké instituci, a tak na svou výstavu často i finančně přispívá nebo ji bez nároku na honorář instaluje… Setkala jsem se i s tím, že umělec zrenovoval celou místnost v galerii, aby v ní pak mohl vystavovat. Myslím, že v žádném jiném oboru bychom takové sebeobětující nadšení nenašli. A instituce toho využívají.
KK: Zmínila jsi platformu ArtLeaks. V návaznosti na její aktivity jsi uspořádala diskusi v Tranzitdisplay…
TS: ArtLeaks vydali dokument, jmenoval se, myslím, výkaz o nulové mzdě a stvrzuje, že umělec za danou výstavu nedostal žádné finanční ohodnocení. Měli by jej podepsat zástupci dané kulturní instituce. S Pavlem Sterecem jsme se rozhodli dokument přeložit, zveřejnil ho potom server Artalk.cz. Na základě toho jsme začali psát článek a už v té době jsme měli první ohlasy.
KK: Iniciativa kolektivu ArtLeaks vychází od umělců, které přirozeně také následné diskuse nebo články oslovily nejvíc. Jak zajistit, aby téma začaly vnímat instituce?
TS: Především je potřeba o tom mluvit, psát texty, články. S nulovou mzdou se zároveň pojí řada problémů: podle jakých kritérií hodnotit umělcovu práci, jak ji vůbec definovat… Právě to by umělci měli řešit ve spolupráci s institucemi. Dobrým příkladem je americká iniciativa nazvaná W.A.G.E., která začala spolupracovat s Artists Space v New Yorku. V současné době společně formulují pravidla pro finanční ohodnocení umělců, nad nimiž se pak může odehrát další debata. Myslím, že to rozhodně může být cesta.
KK: Zmínila jsi Spojené státy, což je v tomto ohledu země obou extrémů: na jedné straně rozsáhlá státní podpora umění, jejímž příkladem může být Federal Art Project, na straně druhé radikální pozice autonomie umění. Jak vnímáš iniciativy, jako je ArtLeaks nebo W.A.G.E. v tomto kontextu?
TS: Já americkou situaci hodně studuji a neustále přemýšlím nad tím, jak je možné tato východiska využít v evropském, potažmo středoevropském prostředí. Fascinuje mě, že už ve třicátých letech se téma nulové mzdy objevovalo v souvislosti s tehdy nově založenými uměleckými odbory, psali o něm umělci. Na konci šedesátých letech pak byla založena Art Workers Coalition. Tento typ uměleckých iniciativ, jejichž jednotící silou je i otázka finančního ohodnocení, většinou vzniká v dobách ekonomické a politické krize. Takže je poměrně zřejmé, proč se tato otázka opět vrací v současnosti.
KK: Od ekonomických otázek a problematiky nulové mzdy ses dostala k tématu uměleckých spolků. Na předposlední diskusi v Tranzitdisplay jsi pozvala zástupce maďarského Studia mladých umělců.
TS: Je to v podstatě logické vyústění. Když si umělci myslí, že je tady nějaký problém, ale instituce nebo veřejnost ho nevnímají, tak vidím jedinou cestu, během níž se umělci začnou seskupovat a budou vytvářet společný nátlak. Je to ale problematické, protože umělci jsou dnes (možná i díky minulému režimu) velice individualističtí a někdy i ve vzájemném konfliktu, a proto zde mohou tyto nevýhodné institucionální podmínky procházet.
KK: Přesto ses rozhodla tuto otázku otevřít…
TS: Ano, po diskusi o nulové mzdě jsem se chtěla věnovat tomu, jaké dnes existují formy uměleckých iniciativ a spolků a jaké jsou jejich možnosti. Nejedná se jen o otázku nulové mzdy. Není tu žádná iniciativa, která by reprezentovala zájem nebo názor umělecké obce směrem ke společnosti. Když chtějí média znát nějaký postoj, sama si vybírají osoby, které považují za reprezentativní. Umělecká obec samotná nedisponuje žádným jednotným hlasem. Zajímavým příkladem v tomto ohledu je právě Studio mladých umělců sídlící v Budapešti, které reprezentuje mladé tvůrce na umělecké scéně i v širší společnosti, stará se o ně a hájí jejich zájmy. Nic podobného u nás není. Členové Studia jsou umělci mladší 35ti let, ti starší už pozbývají rozhodující hlas. Uskupení má tedy sebeobnovovací mechanismus. To je právě problém českých uměleckých spolků. Nejsem si jistá, jestli vlastně nezestárly.
KK: Měli by do stávajících spolků vstupovat mladí umělci, a tím je „obnovovat“?
TS: Já spíš věřím v zakládání nových asociací. Myslím, že i v historii to tak částečně fungovalo, že se od stávajících spolků vždy oddělily nějaké odnože.
KK: Je něco, co může každý umělec udělat sám za sebe?
TS: Tohle neplatí jen o umělcích, ale o kultuře jako takové. Žije z našeho nadšení, z toho, že jí hodně obětujeme. Důležité je vědomí, že naše činnost je minimálně stejně společensky přínosná jako jiné a měla by být aspoň nějak oceněna. Jinými slovy trvat na finančním ohodnocení od institucí, které zaměstnávají personál a jsou financované příspěvky od státu či komerčních subjektů. Pokud umělce vyškrtávají ze svého rozpočtu, jednají neeticky. Dávají najevo, že nepřemýšlí o životních podmínkách lidí, na je-jichž práci zcela závisí. Umělec pro ně není prioritou.
KK: Na jedné straně existuje velký tlak na profesionalizaci umělců, na straně druhé ale přetrvává romantická představa umělce, který žije na okraji společnosti a tvoří z nějaké vnitřní nutnosti…
TS: Sen o institucionálně uznávaném a zároveň komerčně úspěšném umělci se splní jednomu z mnoha, ostatní se musí všelijak protloukat. Když budou mít štěstí, najdou si práci, která je bude živit, a nad její rámec budou dělat svoje umění. Jak to všechno stíhat, netuším. Také je tu samozřejmě otázka trhu, prodeje umění. Problém ale je, že řada umělců dnes vytváří díla, která nejsou tak lehce prodejná. Mohou mít formu workshopů, performance, výzkumů… Takže všeobecně přijímaná vize, že výstava v zavedené instituci je v podstatě reklamou na dílo, a že umělec za ni tudíž nemusí dostat honorář, protože výstava zvyšuje cenu jeho artefaktu, v mnoha případech už neplatí. A z případné slávy se umělec nenají.
KK: Jak se k tématu nevýhodných podmínek současných umělců staví iniciativa Haben und Brauchen, jejíž zástupci se účastnili další diskuse v Tranzitu? Iniciativa vydala zajímavý manifest…
TS: Haben und Brauchen operují se sloganem „There is art outside the market“ – tj. existuje umění, které se nechce řídit logikou poptávky a nabídky a někdy ani neústí v hmatatelný, prodejný artefakt a i takové umění si podle nich zaslouží podporu. Chápou umění jako součást veřejného, obecně sdíleného (the commons). Tam bychom mohli zařadit myšlenky, emoce, mezilidské vztahy, jazyk nebo přírodu. To jsou všechno věci, které lze jen těžko peněžně vyčíslit nebo vlastnit, protože jsou ze své povahy obecné. Společnost by tyto „obecné statky“ měla chránit a podporovat, protože ji vůbec podmiňují.
KK: Může v této otázce hrát nějakou pozitivní roli sběratelství a soukromá podpora současného umění?
TS: Nezpochybňuji důležitost mecenášů, ale je to už krok někam jinam. To, že instituce podpoří mladého umělce, znamená, že stát a společnost uznává důležitost současného umění a že si instituce váží umělce a jeho práce. Proto je tak důležitá veřejná a volně přístupná instituce.
Tereza Stejskalová je kurátorka a kritička.
Art Workers Coalition, „Art Workers Won’t Kiss Ass,“ 1969, primaryinformation.org, 2008. Na předchozí straně: Záběr z diskuse v galerii Tranzitdisplay, 2012, foto: archiv galerie.
Karina Kottová je kurátorka a teoretička umění.
