V tuzemské architektuře, designu a užitém umění druhé poloviny 20. století lze stále ještě nalézt pozoruhodné autory, jejichž práce zůstává širší veřejnosti spíše neznámá. Jednou z těchto osobností je brněnská architektka Růžena Žertová (1932), která se donedávna skrývala ve stínu svých slavnějších souputníků. Na její celoživotní tvorbu na poli architektury, designu a uměleckého řemesla upozornila retrospektivní výstava na hradě Špilberk, uspořádaná ve spolupráci s Muzeem města Brna na podzim loňského roku. Její autoři v čele s Petrou Gajdovou a Petrem Klímou připravují na závěr letošního roku vydání publikace věnované životu a dílu architektky, která podle profesora Ivan Rullera sehrála v české architektuře druhé poloviny 20. století roli srovnatelného významu jako Věra Machoninová a Alena Šrámková.
Zatímco v architektuře Růženy Žertové jsou zřetelné vlivy pozdní moderny, brutalismu a ve stavbách pro bydlení i severské tradice, formu i materiály jejích svítidel můžeme spojovat s nastupujícím architektonickým směrem high-tech. Doznívající estetika space age pak charakterizuje některé z jejích šperků. Snaha formálně analyzovat, zatřídit či stylově zařadit jednotlivé oblasti díla Růženy Žertové však vzhledem k šíři její tvorby vždy narazí na své limity; navíc nepostihne další a vposledku důležitější aspekty jejího přístupu – mimořádnou poctivost a systematičnost ve zpracování zadání a odvahu k experimentu s materiálem i tvarem. Jedinečnost Žertové však spočívá především v tom, jakým způsobem dokázala protnout racionální s intuitivním a přirozeně spojit nanejvýš funkční provozní i konstrukční řešení s originální výtvarnou formou objektu. Růžena Žertová se narodila v roce 1932 do rodiny Aloise Žerta a Stanislavy Žertové. Otec, vyznamenaný válečný veterán z první světové války, byl povoláním geodet, nadaný hudebník a aktivní člen české společnosti v dnešním Frýdku-Místku. Matka, pocházející z Prahy, oplývala řemeslnou zručností. V roce 1934 se narodil mladší bratr Růženy Petr, pozdější architekt a učitel na střední škole stavební ve Valašském Meziříčí.
Vztah mladé Růženy Žertové k řemeslné tvorbě vzešel z inspirativního rodinného prostředí a vyústil po studiu na gymnáziu ve Frýdku-Místku v touhu studovat textilní výtvarnictví na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V politicky vypjaté době jí však okolnosti v roce 1951 umožnily nastoupit pouze ke studiu architektury na Fakultě stavební Českého vysokého učení technického v Praze.
V roce 1952 Žertová v důsledku politického i osobního tlaku přestoupila na Fakultu architektury a po- zemního stavitelství Vysoké školy stavitelství v Brně (někdejší Česká vysoká škola technická, od r. 1956 Vysoké učení technické v Brně). Zde se setkala s profesorem Bedřichem Rozehnalem, uznávaným odborníkem na nemocniční stavby, který se stal jejím učitelem i důvěrníkem a který ji zasvětil do jí doposud zdráhavě přijímané architektury. Studium úspěšně absolvovala v lednu roku 1957 návrhem Dětského a porodnicko-gynekologického pavilonu ve Frýdku-Místku.
Růžena Žertová se nicméně stále nevzdala naděje stát se profesionální výtvarnicí a toužila po studiu scénografie u profesora Františka Tröstera na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Zároveň však dostala pracovní umístěnku do ostravského Stavoprojektu. Žádala tamějšího ředitele Josefa Kempného, pozdějšího tajemníka ÚV KSČ a předsedu federální vlády, aby ji z tohoto místa uvolnil. Kempný odmítl. Žertová ovšem do Stavoprojektu nenastoupila, a zůstala několik měsíců bez zaměstnání.
Na podzim 1957 jí podal pomocnou ruku architekt Zdeněk Řihák a přijal ji do brněnského Potravinoprojektu. Zde Žertová přečkala i politické prověrky, a byla tak uchráněna od dělnické práce v Pozemních stavbách. Její kariéra architektky se naplno rozvinula o několik let později ve Státním projektovém ústavu obchodu Brno (SPÚO), kam přestoupila v roce 1960. Pod vedením dlouholetého ředitele Jaromíra Sirotka, někdejšího asistenta Bedřicha Rozehnala, se Růžena Žertová v následujících letech dostala k celorepublikově významným projektům.
Tím prvním byl návrh plnosortimentního obchodního domu Prior v Košicích (projekt 1960–64, realizace 1964–68). Projekt, na němž mladá architektka získala ostruhy, byl vedle bratislavského a plzeňského Prioru první stavbou tohoto druhu v poválečném Československu a sloužil jako prototyp a typologický předobraz pro návrhy dalších obchodních domů u nás. Na hmotově uměřené pětipodlažní stavbě, výškově navazující na sousední funkcionalistický dům, měla Žertová možnost definovat a prověřovat objemové a provozní vazby i konstrukční prvky, které se v následujících letech staly charakteristickými pro desítky tuzemských obchodních domů.
Dohled nad realizací obchodního domu a časté návštěvy na východě republiky přivedly Růženu Žertovou k dalším návrhům na slovenské půdě – obchodnímu domu Dodo pro Jednotu LSD Michalovce i nerealizovanému projektu rekreačního střediska pro vodní nádrž Zemplínska šírava. Tento návrh zaujímá v architektonickém díle Žertové zvláštní místo kvůli svému organickému tvarosloví, odkazujícímu na přírodní vzory, předhistorickou stavební tradici či architekturu bez architektů. Organické formy a zakřivené tvary nicméně nalezneme také v pozdější uměleckořemeslné tvorbě autorky, zejména v návrzích šperků, jejichž linie sledují křivky lidského těla.
V druhé polovině 60. a první polovině 70. let zažívala architektka v SPÚO šťastná léta. Seznámila se zde se svým životním partnerem architektem Igorem Svobodou a pracovala na dalších velkých úkolech. Jedním z nich byl návrh ústeckého obchodního domu Labe (projekt 1965–69, realizace 1969–74), v němž se Žertová již mohla opřít o svoji zkušenost z Košic. Také zde umístila do historického centra města střídmý kubus, tentokrát vyplňující obdélníkovou výměru celého bloku. Namísto keramického obkladu obvodového pláště Žertová v tomto případě uplatnila hliníkové plechy s příměsí křemíku. Technicistní charakter i chladné barvy fasády s originální pilovitou profilací měly podle architektky upomínat na zvlnění hladiny Labe. Žertové se tak podařilo poprvé zřetelně vyjádřit architekturou symbolickou podstatu věcí.
Ještě během práce na návrhu OD Labe Růžena Žertová zpracovala studii obchodního domu Prior v Jihlavě (1967–68). Autorka zvolila originální řešení, když prodejní plochy umístila do dvoupodlažního objemu, který zařízla do svažitého terénu hlavního náměstí mezi obě tamější kašny. Tento koncept, pozoruhodný svou disciplinovaností a respektem k okolí, s nímž stavba měla navázat harmonický vztah, byl tehdy v domácím prostředí ojedinělý. Návrh však i kvůli politickým tlakům, odvíjejícím se od událostí roku 1968, nebyl realizován.
Nedlouho po dokončení studie pro Jihlavu dosáhla Růžena Žertová vrcholu své tvorby v SPÚO. Obchodní dům Prior v Pardubicích (projekt 1970–71, realizace 1971–74) se stal jedinečnou stavbou, která byla pro své nesporné architektonické kvality prezentována a oceňována i v zahraničí. Žertová zde suverénním způsobem rozvinula své schopnosti a syntetizovala dva klíčové úběžníky svého díla – inženýrskou racionalitu v naplnění funkce včetně konstrukce a provozu a výtvarnou citlivost ve zpracování formy. Výjimečný počin nicméně představovalo zejména řešení obvodového pláště stavby. Fasáda je kombinací vyzdívek z lícových cihel a korálově červených ocelových panelů, do nichž jsou vepsány osmiúhelníkové okenní otvory. Byla to právě tato schránka domu, která z pardubického Prioru učinila klíčový a nepřehlédnutelný prvek městské krajiny. Ze stejného období pochází také soutěžní návrh na budoucí obchodní dům Máj v Praze (1971).
Ještě během realizace pardubického Prioru se Žertová začíná věnovat návrhům interiérů včetně mobiliáře i osvětlovacích těles a také své dávné lásce – uměleckému řemeslu, když vytváří autorskou bižuterii a doplňky z kovu a kůže. Tvarosloví těchto objektů naznačuje doznívající vliv estetiky space age i soudobého konceptuálního přístupu k doplňku a šperku. V polovině 70. let se architektka opět dostává k návrhu obchodního domu. Práce na projektu ostravského Prioru (od r. 1975) však provázely neshody Žertové s Útvarem hlavního architekta v Ostravě i vedením SPÚO. Tyto rozepře nakonec vyústily v její odchod z ústavu (1983).
To už však za sebou měla architektka návrh a svépomocnou realizaci vlastního domu v Brně-Žabovřeskách. Stavbou se Žertová se Svobodou, od roku 1976 byli manželé, postavili nepřízni osudu, jež je připravila o vlastními silami zbudovaný půdní byt v centru Brna. Přízemní atriový dům s půdorysem ve tvaru L, do jehož návrhu autorka koncentrovala svoji dlouholetou zkušenost s architekturou, odkazuje svým pojetím ke skandinávské tradici – ať už sepětím s okolním přírodním prostředím, hmotovým i materiálovým řešením či inspirací architektky švédskými normami při stanovení světlé výšky obytného prostoru. Stavba, do jejíhož interiéru přenesla architektka myšlenku gesamtkunstwerku, kterou uplatnila již na stavbách obchodních domů, zůstává do dnešních dnů příkladem kvalitního bydlení.
Po odchodu z SPÚO se Růžena Žertová jako členka Svazu českých výtvarných umělců začala cele věnovat uměleckému řemeslu; její hlavní pracovní náplní se staly návrhy a realizace pětikusových sérií svítidel, která autorka dodávala do prodejny Dílo a která si pro své originální pojetí i čistotu tvaru získaly velkou oblibu veřejnosti. Jednalo se především o závěsná dekorativní svítidla s hliníkovými stínidly, jejichž tvary vznikaly vepsáním křivek do čtvercové sítě. Žertová zpravidla používala motiv lamel, které se nacházely nad stínidly nebo byly jejich součástí. Individualizace jednotlivých sérií dosahovala variací materiálu a barvy tvarového uzávěru vrchlíku svítidla.
Architektka pokračovala také ve tvorbě šperků, především titanových náušnic a náhrdelníků. Fascinována tímto materiálem, zkoumala jeho fyzikální a chemické vlastnosti a technologické možnosti. Povrch ručně vyráběných objektů – spíše klenotů než předmětů denního nošení – zpracovávala tepelnou a galvanickou oxidací, která na povrchu šperků vyvolává neobvyklé světelné efekty. Snaha o bezezbytkové využití materiá-lu včetně odřezků dovedla Žertovou k nekonvenčním tvarům. Vedle šperků z jednoduchých monochromatických dílů čítá její kolekce také několik výrazně asymetrických monumentálních objektů.
Po roce 1989 se profesní pozornost Růženy Žertové obrátila ke stavbám pro bydlení. Na projekt a realizaci vlastního rodinného domu navázala architektka projekty rodinných domů a urbanistických studií obytných souborů. Ve studii obytného celku Mladý dům se dotkla problému sociálního bydlení – jejím cílem bylo vytvořit model úsporného bydlení pro skupinu deseti mladých rodin, z nichž každá bude mít k dispozici vlastní dvoupodlažní dům. Až zdravotní komplikace v roce 2007 přerušily architektčinu aktivní dráhu. Přestože Růžena Žertová přišla o schopnost jí nejbližší – tvořit vlastníma rukama –, s odhodláním a neutuchajícím optimismem se opět přimkla k architektuře, především k dalšímu promýšlení obytných souborů.
Růžena Žertová obsáhla svou profesní dráhou téměř celou druhou polovinu 20. století. V letech 1948, 1966 a 1968 měla nakročeno k emigraci, vždy však nakonec zůstala, aby pomohla blízkým nebo dokončila rozdělanou práci. Během svého života zažila řadu příkoří či nepochopení, ale i množství profesních úspěchů. Ani z jednoho si příliš nedělala – k úspěchům i neúspěchům se stavěla s pokorou i zpříma zároveň. Pokud jí život nepřinášel dostatek příležitostí či výzev, nacházela je sama, ať už vlastní přičinlivostí a pílí, nebo za pomoci přátel.
Není to však pouze pokora a poctivost, co charakterizuje přístup Růženy Žertové k zadáním různého typu a měřítka. Ve všech oblastech její tvorby se spojuje neobyčejně vyvinutý cit pro materiál, racionální provoz, úcta ke konstrukci a respekt k řádu, odvaha k experimentům a jedinečná výtvarná intuice. Výše zmíněné rozumové i intuitivní aspekty navíc Žertová dokázala spojit se zdánlivě samozřejmou lehkostí. I proto můžeme Růženu Žertovou označit za jednu z nejvýznamnějších postav české architektury, designu i užitého umění druhé poloviny 20. století.
Růžena Žertová (1932) je brněnská architektka, designérka a výtvarnice. Na tuzemskou architektonickou scénu vstoupila v 60. a 70. letech během působení v SPÚO Brno vynikajícími návrhy obchodních domů. Pozoruhodné jsou i její šperky a svítidla, jejichž tvorbě se věnovala od poloviny 70. let. Manželem Růženy Žertové byl architekt Igor Svoboda; stejnou profesi si zvolil i její bratr Petr Žert.
www.ruzenazertova.cz
Obchodní dům Prior Pardubice (studie) 1970–1971 archiv Muzea umění Olomouc Sbírky architektury.
Růžena Žertová Obchodní dům Prior Košice 1964–1968 archiv Růženy Žertové.
Růžena Žertová svítidla (70. a 80. léta 20. stol.) foto: OKOLO archiv OKOLO.
Růžena Žertová Vlastní dům v Brně Žabovřeskách 1979–1982 foto: Petr Jehlík archiv autora textu.
Petra Gajdová (1982) je olomoucká architektka a historička architektury. Věnuje se vlastní architektonické praxi a vyučuje dějiny umění a design interiéru na Střední škole designu a módy v Prostějově.
Petr Klíma (1981) je architekt a historik architektury, doktorand UMPRUM. Je autorem výstavy a editorem publikace KOTVY MÁJE / České obchodní domy 1965–1975. Od roku 2011 je činný ve společnosti Plzeň 2015, kde připravuje projekty spjaté s architekturou – aktuálně zejména Plzeňský architektonický manuál. Pedagogicky působí na Fakultě designu a umění ZČU.
