Michal Novotný: Považuješ dokumentaci divadelního představení Justiční vraždy Jakuba Mohra za autonomní dílo? Dovedeš si například představit, že bude cirkulovat jako video po světových výstavách?
Eva Koťátková: To už se dokonce děje. Film vnímám jako další vrstvu, fázi nebo formu, ve které se vše slévá dohromady. Na jednu stranu sice dokumentuje představení, ale tato dokumentace se opět řídí logikou kresby – to znamená, že se například kamera nikdy nedívá do strany, neputuje po sále atd. Zaměřuje se pouze na postavy, které v tu danou chvíli ožívají – trochu jako pohled diváka, který se dívá na figurky, které se před ním objevují na orloji. Nebo jako když si prohlížíme pohlednici.
MN: Je pro tebe důležité, že se jedná o klasický formát dokumentace divadelní hry, nebo by sis dovedla představit, že by bylo představení nazkoušené mimo jeviště za zachování scénografie tak,aby lépe odpovídalo formátu filmu? Uvažovali jste o natočení záznamu bez diváků? Nebo je pro tebe naopak důležité, že jsou tam jako určitý rušivý, zároveň ale realistický element?
EK:Dovedla bych si samozřejmě představit různé formy zpracování Mohrovy kresby. Od jejího oživení prostřednictvím animovaného filmu, zpracování jako loutkového představení, tak i natočení na způsob nějaké silně stylizované televizní inscenace. Možná něco mezi Kapesníkem Hermíny Tyrlové a Dogwillem Larse von Triera… Tady bylo ale podstatné, že byla kresba oživena a převedena do prostoru právě v prostředí bohnického divadla a právě jen na několik hodin jeden večer. Šlo tedy o delší a trochu složitější, strukturovanější živý obraz zasazený do konkrétního kontextu. Diváci přestávali být, alespoň tedy při celkovém pohledu shora, diváky představení a stávali se diváky soudu, přísedícími. Pokud by nepřišli a nezaplnili židle, obraz by nebyl kompletní. Jejich přirozený pohyb, vrzání židlemi, špitání, nebo jak jsem si všimla v jednom případě dokonce spánek, nebyl ničím rušivým a mohl být dokonce vnímán jako něco zinscenovaného. Jako performance Divadlo Jiřího Kovandy…
MN: Podílela ses nějak na režii filmu nebo jeho střihu? A pokud ano, bylo tam něco, co ti přišlo komplikované vzhledem původnímu dílu?
EK: Režie filmu se ujal Tomáš Luňák, který se toho myslím zhostil s velkým citem a přivedl si s sebou již celý tým. Já jsem zasahovala jen tehdy, pokud kamera zabírala něco jiného, než co sedělo k obsahu textu.
MN: Pracovala jsi s videem ve vztahu k vlastním performancím i dříve? Vnímáš tam nějakou podobnost, nebo naopak odlišnost?
EK: Používala jsem video ve svých raných pracích, a to k zachycení experimentů s vlastním tělem ve vztahu k okolnímu prostředí, například v práci Za mezi nad pod v (pokoj), 2007. Bylo to něco naprosto jiného, ale podobnost by se dala najít možná v tom, že i tam byly záměrné limity dokumentace, které byly dané jak tím, že se vše odehrávalo v malém bytě, kde byl pohled kamery svírán stěnami, tak i tím, že jsem natáčela sama sebe. Obecně se ale dá říct, že většina mých video prací jsou statického rázu, jsou jakýmisi oživenými obrazy, scénami, které mají nějaké trvání
.MN: Je nějaká šance, že by představení bylo znovu uvedeno v jiném městě, nebo je to vzhledem ke specifickým podmínkám (zapojení pacientů do struktury díla a duchu místa realizace) něco, co je nemožné, nebo s čím bys umělecky nesouhlasila?
EK: Neumím si představit, že by se představení hrálo klasicky v divadle nebo že by dokonce putovalo jako zájezdní představení. Podobně jako série živých obrazů. Jediné místo, kde by něco takového mohlo být podle mě funkční, je Prinzhornova sbírka v Heidelbergu, odkud kresba Jakoba Mohra pochází. Její výstavní prostory jsou specifické, disponují dokonce malým balkonkem, který nabízí pohled na scénu shora a situaci soudu by tak šlo poměrně dobře rekonstruovat, nebo spíše znovu vytvořit.
Jakob Mohr, Justizmord (Justiční vražda), 1909–1910, perokresba, tužka a barevné pastelky na kreslící podložce, 33,3 x 49,9 cm, courtesy Prinzhornova sbírka, Univerzitní nemocnice v Heidelbergu.
Eva Koťátková, Justiční vražda Jakuba Mohra, 2015, video, 1:03:00 režie Tomáš Luňák.
Michal Novotný je kurátorem a kritikem současného umění.
