Ve Sterlingově pavilonu nalézám výtisk knihy Representations of the Intellectual (Reprezentace intelektuála) od Edwarda W. Saida (New York: Vintage Books 1996). Je to jedna z knih, kterou si Frances Stark vybrala pro svůj projekt Unpacking my Library (Vybalování mé knihovny), který běží paralelně s expozicí „Viva Arte Viva“, při jejíž přípravě vyzvala kurátorka Christine Macel zúčastněné umělce, aby se s návštěvníky Bienále podělili o své „oblíbené čtení“.
Kniha Representations of the Intellectual obsahuje soubor Saidových vystoupení z roku 1993 realizovaných v rámci prestižní série „Reith Lectures“ rádia BBC. Jde o vášnivé zkoumání veřejné role intelektuála, chápaného jako outsidera, „diletanta“, věčného oponenta. Roli podle Saida vymezuje „opoziční (tedy nikoli souhlasný) duch“. Duch, „který mne svírá, protože romantika, zájem, výzva intelektuálního života je v okamžiku, v němž se zdá být boj vedený jménem nedostatečně zastoupených a znevýhodněných skupin tak nespravedlivě nakloněn proti nim, v opozici proti statu quo“ (str. xvii). Ve vzdálené polici v expozici „Viva Arte Viva“ se mi tento o něco více než stostránkový svazek Representations nabízí jako výhrada vůči výstavě, která, necháme-li stranou skutečnosti světa, abychom znovu objevili nejopravdovější projevy lidské tvořivosti, ukazuje umění jako kontemplativní, emocionální a přinejmenším terapeutickou činnost, přičemž jej ale zároveň představuje i jako neprogramovou a neangažovanou aktivitu, zdánlivě odkládající to, co Said definuje jako „povolání intelektuála“ a tím i umělce: „udržování stavu neustálé bdělosti“ vůči výkonu moci (str. 23). Expozice „Viva Arte Viva“ je místo toho motivována tím, co latina označuje slovem otium – podle tiskové zprávy obdobím „činorodé nečinnosti a práce ducha“, v němž se rodí umělecké dílo – a zplošťuje svůj obsah do neškodných ukázek izolace a útěku. Vitalita umění, již jsem já osobně vždy spatřoval v možnosti dát průchod pocitu nezařazenosti a antagonismu, na sebe bere pastelové odstíny a je konzumována v posvícenské atmosféře. (Na druhé straně neagresivnost „Viva Arte Viva“ ospravedlňuje reakci hraničící s kolektivní hysterií vyvolanou projekty, jako je například ten, který Anne Imhof připravila pro německý pavilon, v jehož vyzývavém narativu zaměřeném proti institucionalizované moci vymítá návštěvník, hledající v umění projev nesouhlasu, své vlastní libido.)
Velká show vyhýbající se jakékoli epice nevyhnutelně sama sebe kompromituje. Nejinak tomu je i u „Viva Arte Viva“, na níž jsou vystavená díla jen zřídka kdy dramatická a, navzdory svému čistému uspořádání, stojí vedle sebe bez angažovaného propojení a vyvrcholení. Instalace Liliany Porter El hombre con el hacha y otras situaciones breves (Muž se sekerou a další krátké situace, 2013) – diorama, v němž figurína muže držícího sekeru budí dojem, že právě on je zodpovědný za rozlévající se apokalyptickou krajinu, crescendo odpadu završené skutečným vykuchaným klavírem – není jen výjimkou potvrzující pravidlo, ale ve svém umístění do jedné z posledních prostor Arsenalu vypadá jako sarkastická metafora všeho toho, čím celá výstava není. Vehemence prostupující tuto instalaci totiž ve výstavě, již připravila kurátorka Christine Macel, naopak spíše schází.
„Viva Arte Viva“ naopak překypuje idylickými výjevy. Na jedné straně máme otium, nečinnost, jako výsadu umělecké činnosti. Fotografické série Mladena Stilinoviće Artist at Work (Pracující umělec, 1978), v nichž autor zobrazuje sám sebe klidně spícího v posteli, rezonují ve skupině prací od Franze Westa, mezi nimiž jsou i fotografie ukazující umělce malátně ležícího v křesle; kresba a koláž od Frances Stark Behold Man! (Ejhle člověk!, 2013), v nichž se autorka zobrazuje na pohovce, obklopená obrazovou galerií obsahující její vlastní vizuální odkazy; či instalace Jeleny Vorobjevy a Viktora Vorobjeva The Artist is Asleep (Umělec spí, 1996), rekonstrukce prostředí domácí ložnice, v níž podle všeho spí člověk. Během své návštěvy v expozici jsem dokonce nalezl spící Dawn Kasper, jejíž příspěvek spočívá v tom, že na celou dobu konání bienále do expozice přestěhovala svůj ateliér.
Každý pracující má nezpochybnitelné právo na odpočinek. Avšak ve „Viva Arte Viva“ se neproduktivnost nezdůrazňuje jako antiprojekt k produktivismu – což je logika, z níž není umělecké dílo zjevně vyňato – a nečinnost se jeví spíše jako umělcovo privilegium, postoj zakořeněný v jeho životním stylu. (V Centrálním pavilonu, obklopeném všemi těmi odpočívajícími umělci, se pak jako jediní „zaměstnaní“ jeví mladí uprchlíci sestavující v dílně Olafura Eliassona Zelené lampy, přičemž Eliassonův paternalistický projekt nutně končí v náznaku nerovnosti založené na vykořisťování pra-covní síly. Ironicky se tak děje právě v místnosti, v níž se před dvěma lety nahlas předčítal Marxův Kapitál.)
Na druhém konci tematické paraboly expozice se nachází transcendence. Projekt oproštění uměleckého díla od prvoplánových materialistických čtení je nutný a potřebný, avšak Macel se při svém zkoumání metafyziky v umění nedostala dále než k prezentaci nenarativních a hieratických děl. Nejčastější „figurací“ je zde pak zavěšení: v díle Broken Fall (organic) (Přerušený pád – organický, 1971) od Base Jana Adera je umělec zavěšen nad kanálem; Kishio Suga v díle Law of Situation (Situační zákon, 1971/2017) zavěšuje deset plochých kamenů na hladinu vody a v díle The Worldly Cave (Pozemská jeskyně, 2017) zavěšuje Zhou Tao skupiny lidí do jakýchsi limbů mezi snem a skutečností. A nalezli bychom ještě mnoho podobných příkladů. Fascinující síla těchto prací je však narušena. Jan Ader vzápětí padá do kanálu, Sugovy kameny spočívají na viditelném plexisklovém podstavci a surreálné Zhouovy prostory jsou jednoznačně rozvalinami průmyslové civilizace. Na rozdíl od metafyzických aspirací kurátorky se tato díla v mých očích spiritualitě vzpírají a uchylují se k připomínce toho, že v uměleckých postupech působí fyzika i všudypřítomné konkrétní síly.
I z žánru přímé akce, jehož se „Viva Arte Viva“ letmo dotýká, vybírá kurátorka gesta, pro něž je typická ambice přepsat ideál kolektivnosti i další, akupunkturnější „běžné postupy“, přičemž to druhé převažuje. Dochází k tomu například v druhé místnosti Arsenalu, v níž je akce Lee Mingweie The Mending Project (Spravovací projekt, 2009–15) umístěna vedle fotografií dokumentujících kolektivní akci Marie Lai Legarsi alla montagna (Připoutat se k hoře, 1981). V prvním z nich Mingwei nebo některý z jeho asistentů nabízí, že opraví obnošené oblečení, jež mu darují návštěvníci výstavy, pomocí barevných nití z některé z desítek špulek zavěšených kolem pracovního stolu. Následně pak opravenou věc začlení do výstavního prostoru.
Lai zase ve svém díle stuhou „svázala“ domy (a rodiny) ve své rodné sardinské vesnici Ulassai, a to vše pak k hoře, která se nad ní tyčí. Obě díla jsou rituály zaměřené na vymítání individualismu, a to především na mikropolitické úrovni. Nevyřčeno přitom však zůstává, že úkol, který Lai klade před svou vesnici – uvažovat o sobě jako o celostním organismu prolnutém s okolní krajinou –, zrazuje mnohem šířeji pojaté „povolání“. Prostřednictvím tohoto povolání, a navzdory své symboličnosti a antimonumentalitě, působí Připoutávání „velkolepě“, avšak sousední Mingweiova nabídka „připoutat“ prostřednictvím akce oblečení návštěvníků k výstavnímu prostoru, jež působí jako další z mnoha participativních umělecko-vyšívacích projektů, toto gesto Marie Lai zcela anuluje.
V Připoutávání Lai ukazuje to, čím umělec může a musí být. Vrátíme-li se k Saidovi, pak to má být: „nerudný, výmluvný, fantasticky odvážný a naštvaný člověk, pro kterého není žádná pozemská moc dost velká ba velkolepá, aby ji nebylo možno kritizovat a trefně jí vynadat“ (str. 8). V expozici „Viva Arte Viva“ však bohužel její hlas – i hlasy některých dalších angažovaných umělců – narušuje systém volných asociací. Jakkoli tyto asociace usnadňují přístup návštěvníků ke konceptuálním a formálním strategiím využívaným umělci, dusí zároveň uměleckou bezprostřednost v reakcích na historické a politické okolnosti – což je výzva stojící před životem každého intelektuála.
Michele D’Aurizio je Managing Editor časopisu Flash Art International.
Courtesy Flash Art International.
Mingwei Lee Spravovací projekt (The Mending Project), detail 2009/2017, interaktivní instalace, stůl, židle, nitě, látky, 57. Bienále výtvarného umění v Benátkách, Viva Arte Viva, 2017, foto: Italo Rondinella. Courtesy: La Biennale di Venezia.
Olafur Eliasson Zelené lampy (Green light – An artistic workshop), 2017, umělecký workshop, foto: Francesco Galli.
Liliana Porter Muž se sekerou a další krátké situace (El hombre con el hacha y otras situaciones breves / Man With Axe), 2017, mixed media, 170 × 950 × 650 cm, foto: Francesco Galli.
57. Bienále výtvarného umění v Benátkách, Viva Arte Viva, 2017. Courtesy: La Biennale di Venezia.
Frances Stark Ejhle člověk! (Behold Man!), 2013, mixed media, inkoustový tisk a malba, 191.8 × 244.2 × 3 cm, pohled do instalace, foto: Francesco Galli.
Maria Lai Various works, 1981–2008, různé materiály, foto: Italo Rondinella.
57. bienále výtvarného umění v Benátkách, Viva Arte Viva, 2017. Courtesy: La Biennale di Venezia.
