„Byla to past z ničeho, hloupá past…“ – Witold Gombrowicz, Kosmos
Pozoruhodný projekt mapující fenomén polské abstraktní malby velmi pozitivně překvapil nejen polské návštěvníky Olomouce. Sled období od pomyslného nultého bodu roku 1945 až k nedávné současnosti, tzn. od vyčerpání post-suprematistického „unismu“ Władysława Strzemińského k tašismu, informelu, k variantám postsurrealistické „abstrakce“, avšak i k duchovně směřovanému „konkretismu“, vizuální poezii, op artu, „jazyku geometrie“, počítačové, enviromentální či konceptuální tvorbě nebo postmoderní estetice. Připravila jej polská historička umění Beata Gawrońska-Oramus ve spolupráci se Středoevropským fórem Olomouc (kurátoři Štepánka Bieleszová, Ladislav Daněk), které je součástí Muzea umění Olomouc. Vystavená díla (cca 170 prací od 62 autorů) pocházela převážně ze soukromých sbírek Renaty a Grzegorze Królových z Varšavy a Grażyny a Jacka Łozowských z Vratislavi. Ostatní zápůjčky, bez kterých by nebylo možné výstavu vyváženě realizovat, pocházely ze sbírek státních, z Národního muzea i Zachęty ve Varšavě a Muzea umění v Lodži. Poučený divák si při vstupu do expozice v Muzeu moderního umění v Olomouci ze všeho nejdříve uvědomil zřejmou odlišnost české a polské mentality – a přitom polské vzory byly v kritických časech tzv. socialismu Čechům nejen informačně, ale i prakticky velmi blízké! Důvody, proč tomu tak je, mohou být i historické. Polské elity si dovedly vytvářet mnohem širší prostor; např. již v roce 1930 byla v Muzeu Historii Sztuki v Lodži jako druhá na světě po Hannoveru zpřístupněna sbírka mezinárodního okruhu umělců Cercle et Carré a Abstraction-Création. Zasloužili se o ni (vedle Michala Seuphora, Jeana Arpa či Katarzyny Kobro) Henryk Stażewski a Władysław Strzemiński. A právě díla Strzemińského i Stażewského – spolu s příklady prací avantgardní „komisařky“ Marie Jaremy či polského průkopníka „jazyka“ geometrie architekta Wacława Szpakowského – představovala expozičně dva protilehlé proudy (emocionální a geometrický), jejichž pomyslné křížení se spojilo v nezapomenutelných „kruhových obrazech“ Wojciecha Fangora. Nelze zde zmiňovat všechny osobnosti ani posuzovat poměr jejich zastoupení, ale vyjmenujme alespoň ty, kteří jsou i v českém prostředí nejznámější: Alfred Lenica, Tadeusz Kantor, Tadeusz Brzozowski, Ryszard Winiarski, Stefan Gierowski, Roman Opałka, Jerzy Kałucki či Jan Pamula. Chtěl bych zde podotknout, že výstava se stala přinejmenším středoevropsky významným počinem, který nebude v blízké době nikde reprízován. Podobný význam bych přisoudil i obsáhlému vědecky pojatému katalogu v českém, polském a anglickém jazyce s rozsáhlou obrazovou přílohou, který byl ihned po vydání považován nejen polskými odborníky za publikaci kanonickou. Přinesl totiž řadu novátorských pohledů na výtvarné dění u našich severních sousedů nejen v uměleckých, ale též v mocenských vlivech období studené války, jejichž kulturní dopad se v komunistických satelitech připoutaných k Sovětskému svazu velmi různil.1 Modernity mají v polské kultuře oproti české realitě tradičně hluboké zázemí – a to nejen ve výtvarném umění, ale také v literatuře a zejména v hudbě. Mytologie bytí, ta anonymní síla, jež člověka přesahuje, formy abstrahuje. Proto se činnost mozku a rukou vzájemně determinuje v zrcadlech „mentálního kosmu“, jehož umělecký i lidský význam bude spočívat v neustálém, a tedy snad i věčném pohybu.
1 Beata Gawrońska-Oramus (ed.), Abstrakce.PL. Abstrakce v polské malbě 1945–2017, Olomouc: Muzeum umění Olomouc, 2018: V katalogu najdeme vedle obvyklých příloh (medailony umělců, soupis vystavených děl) např. velmi cenné kalendárium všech dějinných a kulturních událostí za dané období.
Pavel Netopil je historik umění.
