Jiří Černický v roli kurátora připravil v industriálním prostoru Pragovky výstavu malby, jejíž pojetí se výrazně vymyká jejímu konvenčnímu vnímání. Černický, který sám toto médium nahlíží z neobvyklých perspektiv, oslovil své studenty a přátele, aby vytvořili malířské intervence přímo v prostoru galerie. Neobvyklost jejich příspěvků spočívala v tom, že po vstupu do galerie měl divák dojem, že se ocitl v prostoru, kde se snad výstava teprve připravuje, a až následně docházel ke zjištění, že takřka neznatelné intervence nebo zrovna opuštěný pracovní kout ve skutečnosti představují výstavní „exponáty“.
Jednotlivá díla byla vesměs vytvořena na základě různých „antimalířských“ forem, což zdánlivě vyvolávalo dojem absence malby, ale současně otevřelo prostor pro její redefinování. Dvojice David Böhm a Jiří Franta vytvořila jednu ze svých příznačných kresebných maleb, černé pruhy stékající ze stěny na podlahu od Jiřího Straky působily spíš než jako finální umělecký produkt jako pozůstatek po tvůrčím procesu. Také Marek Meduna ve své instalaci ukázal spíše to, co stojí za vznikem díla a zůstane po obrazu v ateliéru, tedy předměty, které zcela jasně nedisponují onou specifickou aurou, jež je samotné malbě často přičítána. Michaela Černická vytvořila ve zdech drobné restaurátorské sondy, které v geometrických pruzích evokovaly geometrické abstraktní kompozice, čímž se přiblížila Boudníkovým happeningům, spočívajícím ve schopnosti odkrýt divákovi obrazy, které tu již přirozeně existují samy o sobě. Martin Kolarov přispěl fluidními tahy stříbrné akrylové barvy na stěně, znatelnými až při bližším pohledu. Spojujícím faktorem všech malířských intervencí byla efemérnost a syrová opravdovost, do nichž se otisklo poselství výstavy tkvící v tom, že umění nespočívá v exkluzivitě daného prostředí nebo tvůrčích prostředků a malbu nelze vnímat jen jako prostředek pro vytváření hmotných artefaktů a komodit, ale jako tvárný proces, který může probíhat na prostupné hranici mezi uměním a životem.
