Dead and Alive

Devátý ročník lublaňského Trienále současného umění s podtitulem Mrtvý a živý mi připomněl Jarmuschův film Přežijí jen milenci. Dva milující se upíři, protagonisté filmu, totiž už dávno vědí, co nic netušící lidstvo postihne. Všimli si, že houby jsou něco speciálního a že o nich mnohé nevíme a že historie se jednou za čas opakuje. Podobný cit pro materiály a emoce jako ve filmu však na výstavě nehledejme. Hostující kurátor Vít Havránek k jejímu sestavení přistoupil čistě konceptuálně, jak je u něj obvyklé. Výstava tak mohla připomínat spíš chladnou neosobní zónu, která si za inspiraci vzala Schrödingerův myšlenkový experiment s kočkou, v jeden moment jak živou, tak mrtvou (podobně tomu ostatně bylo i na výstavě Základní výzkum Richarda Loskota, Liberec 2017). Výstava si kladla za cíl probudit v divákovi dva a více možných způsobů vnímaní, a naráží tak na kvantové chápání reality. Jenže pokud se neobjevuje v expozici určitý daný interaktivní prvek, aby obyčejný divák mohl vklouznout do světa kvantového chápání, zůstane pro něj Havránkova výstava těžkým oříškem. Možná, že šlo o stejný kvantový experiment. Erudovaný divák, který z uměleckého prostředí umí číst souvislosti a zná kontexty nedávné avantgardy a směrů prostupujících v současnost, má možnost onu inspiraci a pobídku mnohovýznamovosti děl zachytit. Dostat onu kočku do správné krabice mohl nezasvěcený divák asi jen těžko, ale co mu však určitě došlo, je naléhavost témat migrační politiky, nerovnosti ve společnosti, neviditelných rukou kapitalismu, ekologické krizi nebo sílícího populismu politických stran, která hýbou i světem umění. Nadto se kurátor tak trochu nechal unést svým konceptem psaných textů (e-mailové korespondence) a následnými odpověďmi od adresovaných umělců. Míněný textový „doprovod“, který já osobně považuji za trefný, se tu pro mne stal víceméně tím pravým uměleckým počinem. Byl také jediným pocitově lidským a živým prvek v celé expozici, což potvrdil i vystavený rozhořčený a emocionálně otevřený e-mail umělkyně Tejy Reby, na nějž Vít bravurně a diplomaticky odpověděl. Ano, výstavu je třeba vidět víckrát, to je ona přímá pohnutka. Člověk tak potom může připustit, že současné vnímání umění v 20. a 21. století má nekonečně mnoho vrstev.

 

Tereza Záchová

 

 

 

 

 

Pohled do instalace výstavy 9th Triennial of Contemporary Art U3 / Dead and Alive, foto: Courtesy Moderna galerija, Ljubljana.

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek