Zbyněk Baladrán se již potřetí představil v žižkovské galerii hunt kastner. Jeho výstava Počátek něčeho zatím neurčitého je jakousi poetikou uplynulých třiceti let od sametové revoluce. Baladrán zde vytvořil instalaci děl vzniklých mezi lety 2009–2019, která jsou svým způsobem svědky „imaginativní hmotné historie“, jak nazval autorovu práci s minulostí Pablo José Ramírez. Přítomná díla jsou typická zvláštní dialektikou, sama o sobě však nevychází z žádné konkrétní ideologie, ačkoli je tematizují. Jedná se o dialektiku poezie a traumatu, jež je přítomná mezi ideou a jejím uskutečněním. Instalaci doplňují krátké texty, které z děl činí zároveň teoretické objekty. Výstavu otevírá dílo Diskurz (2009), které je montáží výstřižků z novin z roku 1990 mapující postkomunistické Československo. Nastupující kapitalismus, který znamenal explozi obrazů zboží, je zde tematizován kolážemi obrazů z propagačních letáků, propagované zboží je však vystřiženo a chybí. Baladrán tak zpřítomnil stroj kapitálu v podobě neviditelného „monstra“: koláže instalované na lehké dřevěné stěně procházející galerií. Právě strategie koláže je příznačná pro protikladné spojení různých dob: například v díle Podmíněné návrhy (2015) konfrontoval autor výstřižky z Rudého práva s těmi z Lidových novin. Pokusil se tak spatřit „něco zatím neurčitého“ – tedy syntézu teze komunismu a jeho antiteze v podobě porevolučního liberalismu. V tomto smyslu lze autorovo dílo konfrontovat s odkazem myšlenky Haruna Farockiho, že historie se vrací jako Möbiova smyčka a minulost obsahující semínka změn pro budoucnost mohou vyklíčit znovu. Spojení naší současnosti a doby sametové revoluce zde představuje optimistický pohlede do budoucna. O výstavě Počátek něčeho zatím neurčitého by se tedy dalo uvažovat jako o sofistikovaném futuristickém optimismu, jako o vyjádření druhé šance, jež na ruinách dějin vybírá trosky, ze kterých lze snad budovat něco nového – zatím však neznáme konkrétní podobu toho, co to bude.
Zbyněk Baladrán
10. 12. 2019