BYTOVÁ KULTURA MEZI VÁLKAMI
Problém bydlení se stává leitmotivem celého meziválečného období. Jeho proměnu si žádá technologický pokrok představovaný nejen elektrifikací a dalšími instalacemi, ale také novými stavebními technologiemi a materiály. O půdorysu se začíná uvažovat „jako o důsledku nových životních způsobů, zkoumají se otázky provozní, komunikační a hygienické a ty podstatně zasahují do půdorysu obytného domu jako celku i do vývoje jeho jednotlivých částí.“1
Příčinou bytové nouze nebyla jen válka, během níž se zastavil stavební ruch, ale už sám rychlý růst měst během průmyslové revoluce vedoucí k přelidnění. Již na sklonku 19. století byly obytné domy předmětem kritiky, neboť nesplňovaly nároky z hlediska hygieny.2 V Anglii, která se jako první potýkala s důsledky průmyslové revoluce, byly vydány roku 1848 zákony o veřejném zdraví, kterými byly stanoveny principy budování sanitárně moderního města.3 Zařízení domácnosti splachovacím záchodem, kanalizací, zásobování vodou a veškeré dnešní zdravotní zařízení domu mají svůj původ právě zde.4 O důležitosti hygieny nejen lidských sídel, ale i jednotlivých obydlí dále systematicky informovala širokou veřejnost první Mezinárodní hygienická výstava pro zdravotnictví v Drážďanech (Internationale Hygiene-Ausstellung, 1911). V důsledku racionalizace provozu domácnosti začíná být na architekturu nahlíženo jako na „službu člověku“, nikoliv jako na výtvarné umění. Proměnila se dispozice, výměra jednotlivých pokojů i jejich vnitřní zařízení.5
Do té doby vzájemné uspořádání místností nevycházelo z praktického provozu, ale kopírovalo model měšťanské aristokracie, tj. parádní pokoje byly orientovány okny směrem do ulice, kuchyň naopak do dvora, a to bez ohledu na orientaci zástavby ke světovým stranám. Kuchyň, která byla dosud standardně řešena jako obytná a v níž se odehrával veškerý život i hospodaření rodiny, byla přetvářena v účelnou a praktickou pracovnu, která měla ženám pomoci ušetřit čas a námahu, aby se mohly vzdělávat a podílet na kulturním životě. Ostatně tento obrat k postavení ženy dokládá také Ústava Československé republiky, která garantovala ženám od r. 1920 stejný přístup k zaměstnání a vzdělání jako mužům.7
Následující text je věnován právě počátkům nového řešení prostoru kuchyně, který se ustálil natolik, že se kuchyňské zařízení mohlo stát předmětem mezinárodních norem a také součástí naší dnešní každodennosti.
Josef PECHAR – Jan ROUS – Petr Wittlich, Český funkcionalismus 1920-1940 (kat. výst.),
Praha: Uměleckoprůmyslové muzeum 1978, nestr.
RACIONALIZACÍ K TYPIZACI
Koncepce nového bydlení reagovala na myšlenky vědecké organizace práce.8 Pro rozšíření této metody do domácností byly vhodné podmínky v USA, jak píše Stanislav Špaček ve své knize Ekonomie domácnosti: „… nedostatek služebných a drahotní poměry přispěly nejvíce k tomu, že v 92 % všech domácností amerických obstarává si rodina veškeré práce sama.“9 Proto se architekti a výrobci kuchyňských zařízení snažili najít co nejúčelnější půdorys a formy vnitřního zařízení.10
Významnou propagátorkou racionalizace domácí práce byla např. Christine Frederick, z jejíž knihy Household Engineering11 Stanislav Špaček mj. čerpá. Právě v této knize byla prvně prezentována analýza postupů práce v domácnosti, která je paralelou Taylorových pohybových studií, na nichž je znázorněna časová a pohybová úspora, jíž je možné docílit účelným rozestavěním nábytku a zmenšením pracovního prostoru.
Rozšíření této myšlenky v Evropě napomohla kniha mnichovské ekonomky Erny Meyer Der Neue Haushalt z roku 1926. Uspořádání a vybavení domácnosti založené na principech taylorismu bylo českému publiku poprvé představeno na Výstavě amerického stavebnictví v Praze roku 1924 u příležitosti Prvního mezinárodního kongresu pro vědecké řízení práce.12 Právě určení standardů v bydlení, stanovení základních hygienických a konstrukčních principů je ostatně jedním z předpokladů k vytvoření sestav pro sériovou výrobu za účelem zlevnění bytové produkce, a tedy zpřístupnění účelného a hygienického bydlení každému. Představa o tom, jak má takový nábytek vypadat, následně krystalizovala v průběhu 20. let.
KUCHYŇ JAKO LABORATOŘ
Pomyslným zhmotněním principů sepsaných v knize Christine Frederick se stala r. 1926 tzv. Frankfurtská kuchyně Margarete Schütte-Lihotzky, navržená do malometrážních bytů nové výstavby sociálních domů tzv. Nového Frankfurtu. Tato minimalistická laboratoř představovala samostatnou místnost obdélného tvaru (1,9 m x 3,4 m), která byla vybavena vestavěným nábytkem.13 Tento návrh byl později kritizován, protože byl optimalizován pro práci pouze jedné dospělé osoby a pro způsob obsluhy, na který ženy nebyly zvyklé. Na základě této kritiky Erna Meyer s kolegy Waltherem Schmidtem, Hannou Löv a Robertem Vorhoelzerem vytvořili r. 1928 koncept tzv. Mnichovské kuchyně,14 která měla být kompromisem mezi obytnou kuchyní a minimalistickou laboratoří. U nás na výstavách bydlení ještě ve 20. letech převládal uměleckořemeslný dekorativismus.
„Bytová kuchyně“, Architekt SIA, 1933, s. 38.
První výstavou, která komplexně představovala organizaci půdorysu a nábytek formovaný na základě funkcionalistických zásad, byla Výstava soudobé kultury v Brně roku 1928.15 Jako první v českých zemích vyráběly typový nábytek UP závody Jana Vaňka. Tématu racionální kuchyně se věnovali také manželé Vojtěch a Božena Krchovi, návrh první kuchyně tohoto typu (1928) byl tvořen vestavěným nábytkem, který vytvářel souvislou pracovní plochu. Druhý typ kuchyně (1931) byl na rozdíl od předešlé variabilní, protože byl tvořen z typizovaných volných skříněk, které byly libovolně sestavitelné. Na podobném principu řešila kuchyně také Hana Kučerová-Záveská.
Předpoklad, že standardizovaný nábytek prezentovaný na výstavách bude finančně dostupný všem, byl, jak se ukázalo později, bohužel mylný. To inspirovalo na přelomu 30. a 40. let Vlastu a Jiřího Štursovy, autory výstavy Lidový byt (1942), k vytvoření zásad pro zlevnění nábytku, mezi které patřila mj. volba méně trvanlivého materiálu.16 Tyto zásady nebylo možné za války uvést do definitivnější podoby, avšak bylo jimi předurčeno směřování vývoje poválečné výroby nábytku.
KRIZE KUCHYŇSKÉ REVOLUCE
V důsledku přetrvávající bytové krize zesílené krizí hospodářskou se ve 30. letech pojetí lidového bydlení omezuje na minimální plochu.17 Představa kuchyně jako izolované laboratoře zůstává sice nenaplněna, ale v důsledku této koncepce architekti ve svých návrzích soustředí kuchyňský provoz do jedné části obytné plochy, která předpokládá řešení v podobě souvislé pracovní plochy. Byť nedošlo před válkou k širšímu uplatnění takového typu racionalizované kuchyně v jednotlivých domácnostech, tento koncept definitivně ovlivnil architektonické řešení bytu, směřování vývoje nábytku po válce a mimo jiné pomohl zpopularizovat otázku sociálních přínosů architektury s ohledem na gendrové nerovnosti.
Martina Kamenárová je teoretička umění.
