Třináctý ročník Ceny kritiky představil práce osmi mladých autorů a autorek, v jejichž výběru se podařilo zohlednit zastoupení různých institucí a současně i představit genderově vyvážený celek. Paleta vybraných přístupů byla poměrně pestrá, pro většinu z prezentovaných autorů byl v kontrastu k předchozím ročníkům signifikantní spíše tradiční přístup k médiu malby a tendence k předmětnosti. Kompaktnost této linie citelněji narušovaly asambláže Matěje Bílka z nalezených předmětů nebo z pomalovaných pláten, působící nádechem primitivních ornamentálních totemů.
Laureátkou ročníku se stala Laura Limbourg, jejíž obrazy na sebe upozorňují lyrizací výrazu. Její velkoformátové malby vytvářené ředěnými akryly na nenašepsované plátno zaujmou svým skicovitým charakterem, intimitou a jemnou poezií a zdánlivě působí jako hedonistické evokace přírodních exotických světů. Ve skutečnosti do nich autorka skrze drobné detaily promítá kritiku prostituce v Asii, kde jsou ženy vnímány jako neživé předměty. Lyričnost přednesu rezonovala i v melancholických krajinách Ester Knapové nebo obrazech Ivety Bradáčové, kterou s Limbourg pojí také kombinování fantazijní narativnosti s dokumentarismem.
K současnému a osobnímu se vztahovaly i velkoformátové kresby Annemari Vardanyan nebo papírové koláže Klaudie Hlavaté ve fóliích vertikálně zavěšených v prostoru. U ní je řemeslná linka narušena komponováním výsledných koláží v počítači, kde fragmenty vlastních fotografií spojuje do surreálně působících celků. Pohybují se na pomezí výtvarné a digitální estetiky, což jim dodává současný, i když lehce eklektický akcent.
Filip Nádvorník představil svou zvláštně stylizovanou figuraci, kde téma manuální práce dřevorubců a tesařů podobně jako u Bradáčové posiluje lokální akcent. Jemnou ironizaci atributů maskulinní dominance lze vnímat jako odraz vztahové proměny rolí muže a ženy ve společnosti. Sociálněkritický rozměr nalezneme i u Miroslava Peláka, jeho mohutné figury však zatím příliš zjevně připomínají plátna Leona Goluba.