Pre-opening benátského bienále umění pro mnohé znamená – kromě běhání po jednotlivých pavilonech, po Arsenale a po městě, v němž se opakovaně ztrácíte (protože prostě GPS musíte mít jen v hlavě) a opět zase nacházíte a vynořujete na již známých místech – také mávání na známé, prohození pár slov i stání dlouhých front na dané expozice. Všichni ale radostní po třech letech, že se opět potkávají na místě činu.
Oficiální vítěze již mnozí vysledovali (náš komentář bude také v tištěném připravovaném čísle): zlatí lvi byli uděleni britskému pavilonu v čele s umělkyní Sonyou Boyce, dále Simone Leigh z amerického pavilonu, první černošské umělkyni v historii bienále. Stříbro si zaslouženě bere libanonský umělec Ali Cherri za svoji videoinstalaci o súdánské přehradě Merowe. Speciální ocenění dostal také francouzský pavilon za přezkoumání historie v alžírské kolonii a dále ugandský pavilon. Zlaté lvy za celoživotní dílo pak získaly autorky Cecilia Vicuña (Chile) a Katharina Fritsch (Německo).
Jediný – z uvedených politických důvodů – měl být zavřený pavilon Ruské federace. Kurátor Raimundas Malasauskas, známý zejména pro své silné experimentální přesahy v kurátorství a také jako kurátor litevského pavilonu z roku 2013, oznámil již před začátkem letošního bienále rezignaci na kurátora ruského pavilonu, z jasně uvedeného důvodu ruské vojenské invaze na Ukrajinu. Sám se totiž narodil v Litvě, která byla součástí Sovětského svazu, a moc dobře si (jako mnozí další z postsovětských států) uvědomuje tuto represivní politiku.
Co je ale k zamyšlení, je situace česko-slovenského pavilonu. Ano, jeden z pouhých dvou pavilonů, které mají reprezentovat střed Evropy, je zavřený. Důvod? Rekonstrukce. Trapná cedulka, která reprezentuje dva státy na 59. ročníku benátského bienále umění, které ze sebe chtějí smést postsovětský stín a mít adekvátní zastoupení na celosvětové přehlídce umění. Navíc se prezentace z důvodu kovidové pandemie posunula, rekonstrukce tedy měla k dobru o rok navíc. Pokud jsem se dobře dívala, na pavilonu se nic nezměnilo. Kde tedy ona rekonstrukce je? Že se o uzávěře pavilonu ví, opravdu není omluvou pro nulovou snahu reflektovat naše země. A pokud se nepletu, např. Venezuelský pavilon, který je v poměrně horším stavu než ten náš, se stále – i přes těžkou politickou situaci – snaží prezentovat své umělce. A myslím, že bychom našli i další příklady malých zemí, pokud bychom se chtěli vymlouvat na finance.
Co tedy ty marné snahy českou uměleckou scénu zahrnout do mezinárodního kontextu skrze práce bývalého centra pro současné umění Futura s Michalem Novotným, který dostal Prahu do podvědomí zahraničních umělců, co tedy Meetfactory, která vytváří rezidence, nebo Společnost Ceny Jindřicha Chalupeckého, která se snaží prezentovat české umělce v zahraničí, když nejsme schopni ani pronajmout budovu nebo jakkoliv vytvořit vhodné výstavní podmínky, bezpečné pro mezinárodní publikum?
Kdo za to však přijme zodpovědnost? Pokud se nepletu, česko-slovenský pavilon vydal zprávu, že se pokračuje ve střídání, během 60. ročníku má tedy zastupovat pavilon Slovensko. Vážne chceme Českou republiku znovu reprezentovat až po dlouhých 7 letech?
PS:
V půl osmé včerejšího večera přišel email o akci Vojtěcha Fröhlicha s názvem Pauza jako reakce na absentující oficiální program. Přes oficiální program bohužel nic takového neproběhlo a je to pouze iniciativa samotného umělce. Pavilon tedy bude zavřený pro většinové publikum a to na celé věci nic nemění.
