Kurátorky skupinové výstavy Osobní mytologie, Mariana Serranová a Marika Svobodová, si vytyčily pracovat s tématem osobní mytologie ve dvou médiích, a to v malbě – potažmo kresbě – a soše. Toto rozhodnutí zdůvodňují fyzickým zhmotněním fantaskních příběhů. Vycházejí přímo z významu slova mytologie – vyprávění příběhů. Na výstavě zastoupené umělce/umělkyně si kurátorky pečlivě vybíraly a oslovovaly je v průběhu jednoho roku. Generační a formální rozmanitost vystavených osobností se pozitivně promítá do kompaktní architektury výstavy. Ta je rozdělena do pomyslných bloků, které vybrané umělce/umělkyně propojují. Vizuálně hutnější figurální malba spolu s betonovými sochami zobrazující antropomorfní bytosti. Duchovní a lazurní malba s kresbou. Experimentálnější přístupy spolu s gestičtější malbou a na závěr současné podoby nového surrealismu. Přestože se jedná o historicky ukotvená média, pracují s nimi vystavující umělci/umělkyně v rozšířeném poli. Vycházejí přitom z tradic, které však revidují a aktualizují. V médiu sochy jsou to tradiční techniky jako intarzie, štukolustro nebo vytváření imitace mramoru, kterou nalezneme v dílech Josefa Mladějovského. Revize tradice se odráží také u sochařských prací Sabiny Knetlové, Anny Hulačové a Matouše Lipuse. Jeho Titán Atlás, který z Diovy vůle drží nebesa, je v prostoru umístěn spolu s gigantickými postavami zírajícími z obrazů Pavly Malinové a Pavla Dvořáka. Koloniální otcové na malbách Martiny Drozd Smutné hodují na hostině bez jídla.
Tito soudobí Titáni a Titánky zrcadlí „nestravitelné emoce, společenské problémy i prohlubování celkového pocitu krize humanity“. Zbraně mají složené, odmítají se bít a zdroj svých schopností nacházejí ve vzájemném vztahu duše a těla. „Kolísáme mezi hledáním harmonie a revoltou uvnitř rozpadajícího se řádu. Přirozená a meditativní cesta k vyrovnávání se s vnějším světem vede skrze vlastní pocity a tělesnost.“
Výstava tak vytváří místo, kde by se tyto příběhy mohly protnout s tím naším a kde naše pocity, ne pouze racionalita, utvářejí naše působení ve světě. Univerzální mytologie neexistuje. Umělci a umělkyně vynalézají osobní mytologii, která vychází z jejich vlastní jedinečné zkušenosti, která není a priori heteronormativní. Z antropocénu nyní vstupujeme do nové éry tzv. kapitálocénu (J. W. Moore), kde nás snad nečeká nový souboj Titánů, ale možná jejich návrat v jiné podobě schopné čelit společně, ale s rozdílnými úkoly, životu na zlomené planetě.
