Výstava CLI-FI 2050, která se v průběhu června odehrála v Kasárnách Karlín, rozehřátém tepelném ostrově v centru Prahy, hovoří o blízké budoucnosti Země. Zájem o zachycení tématu prostřednictvím uměleckých děl vznikl ze strany neziskové organizace Člověk v tísni, která oslovila kurátora Milana Mikuláštíka; není však jasné, proč právě jeho. Ten vybral 15 umělců, umělkyň a uměleckých skupin s tím, aby se vyjádřili k otázkám týkajícím se klimatické změny. Jde o krátký výstavní projekt na objednávku, ale je dobré zmínit, že Mikuláštíkův přehled v problematice fikce, environmentu, ale i ve způsobech prezentace současného umění v galeriích a ve veřejném prostoru je z pohledu dlouhodobé praxe zárukou kvalitního konceptu. Proto se nepodivujeme, proč zvolil přístup prezentace etablovaných, ale i méně známých a začínajících autorů zrovna z Česka, Slovenska a Thajska, navíc s několika autory a autorkami již měl v minulosti zkušenost, a tudíž jde ve spolupráci téměř na jistotu. V prostoru bývalých kasáren, dočasně oživovaném volnočasovými aktivitami, je projekt o to naléhavější, protože různými formami, od přímočařejší edukace přes ironizující performativní projevy po estetizující narativní videoeseje a velkoformátové fotografie, sděluje poselství, které by mohlo přijít. Ačkoli návštěvník může být vytrhován vnějšími vlivy, jakými jsou rozpálené beachvolejbalové hřiště, plážová lehátka a kavárna, i přesto se může ponořit do pozorného sledování tématu klimatické krize, která ovšem nepřichází v neurčité budoucnosti, ale má konkrétní datum – rok 2050 jako zaklínadlo pro dosažení uhlíkové neutrality EU. Tedy ideální pro téma Cli-fi. Pro literární žánr klimatické fikce je typická spekulativní, ovšem vědecky podložená tvorba v současném známém nebo blízce budoucím světě. Proto i jedna z položených otázek zní, jestli žijeme v utopii nebo dystopii a jak reagujeme na dopady klimatických změn.
Výstavní projekt přibližoval naléhavost tématu a neustálou nutnost o něm mluvit všemi způsoby. Dokazovala to především díla Iniciativy Neztrácejme čas! nebo skupiny BCAA system, ovšem objevuje se i v participativním projektu Petry Pětileté, která zabrousila do školních lavic. Další na výstavě avizované otázky možná ani návštěvník nepotřebuje, zvláště když se u děl objevují anotace plnící nezbytnou míru srozumitelnosti a otevřenosti všem (škoda jen, že nejsou i v angličtině!). Zatímco mezi vizuálně nejvýraznější, ovšem ne zcela domyšlený projekt v areálu patří fontána od Nongkrana Panmongkola a Lexy Peroutky sloužící ke kultivaci divokých bylin, názorně ukazuje spíše DIY cirkulaci vody, která je zde patřičně napojena na elektřinu, čímž postrádá ekologický smysl. Edukativní je vedlejší spekulativní instalace časové osy od Iniciativy Neztrácejme čas!, jež se může zdát i přímou výzvou k činu, ať je jakýkoli. Ovšem environmentální otázka tohoto „objektu“ je také bolestná. Vedle toho je ironická instalace zeleného nápisu BIO od Vladimíra Turnera Greenwashing v kontextu místa samotnou institucionální kritikou Kasáren Karlín, což pravděpodobně nebylo záměrem.
Hlavní část výstavy se ovšem odehrávala v bazénové hale, která je zaplněna velkoformátovými malbami bájných bytostí či poselstvími, inscenovanými fotografiemi o změně vztahu mezi ženou a mužem, videi, ale pozornost si nejvíce vymezuje multimediální instalace Jakuba Honse – „inkubátor pro pěstování brambor“, který převádí bio data do zvuku i slov. Mísí se zde fikce s využíváním technologií a touhou po romantickém navázání kontaktu s dobou minulou a zároveň snahou o kritický pohled na koloniální éru rozkvětu lidstva, který je zde ovšem velmi nejasný. V dalším prostoru (bývalé galerie Karlin Studios) zaujme návštěvníka instalace obrazovek na barelech s environmentální performancí Vladimíra Turnera o realitě nejznečištěnějšího města světa, ovšem dále také jeho readymade Perla z Karbiku[1] ukazující naši společnost. Výrazná je též videoesej No-one is an Island od autorů ukrytých pod názvem BCAA systém[2], která poetickou formou zamyšlení hovoří o eschatologii planety, podobně jako video Andreáse Cséfalvaye v místnosti bývalého bazénu. O to kritičtěji vyznívá tvorba Turnera nebo Zahoranského[3] prezentující konkrétní realitu u nás, v množství dalších vizuálních poselství ovšem nemůže vyniknout.
Škoda jen, že zde není dílo Milana Mikuláštíka, který by k tématu nejen jako kurátor, ale právě jako umělec měl co říct. Lze uvést, že ve většině případů nejde o vyprázdněná gesta, přestože je výstava rozdrobena a přehlcena mikrotématy a kolísavou kvalitou děl (např. instalace Denise Baštuga). V konceptu se ukrývá více než pouze cli-fi: jedná se o institucionální kritiku s ironickou dávkou pop-kultury. Dodatkem zůstane fakt, že Člověk v tísni vstoupil chytře jako zadavatel výstavy současného umění, ale i dočasných intervencí ve veřejném prostoru.[4] Pokud by tato nezisková organizace pokračovala v dalších výstavních projektech s jasným zadáním, mohlo by dojít k diskuzi mezi obory o způsobech zahlcování veřejného prostoru dočasnými uměleckými intervencemi, ale i tlaku na jejich potřebnost a oprávněnou kvalitu vybíraných děl. Zatím to byla cesta na půl, ta však neznamená, že neporoste dál. Jsme jenom rádi, že se město kvalitně oživí nebo zcelí, ale naše vize by měly směřovat k udržitelnosti v horizontu delším, než je 27 let.
[1] Jedná se o nález mušle mořského plže, jenž vytvořil novodobou igelitovou perlu.
[2] Zkratka Branched-Chain Amino Acids znamená nejpopulárnější doplňky výživy.
[3] Fotoperformance s názvem Monument 8násobnému zisku skupiny ČEZ.
[4] Jeho další realizací je komiksový mural od Toybox na fasádě stanice metra Florenc.
