Karin Šrubařová a Nikola Brabcová pracují jako vizuální umělkyně a pedagožky, dlouhodobě také v uměleckém tandemu. Obě studovaly na Akademii výtvarného umění, jedna v ateliéru Milana Knížáka, druhá v ateliéru Vladimíra Skrepla. V roce 2014 vytvořily vlastní platformu Prototyp pro umělecké, kurátorské, rezidenční či pedagogické spolupráce, ve které se prolíná reálný aktivismus, vzdělávání a láska k tvůrčímu procesu a samotné autentické procesuálnosti. Prototyp je takovým kaleidoskopem jejich zájmů, který rezonuje s tím nejdůležitějším – životem. Jak postupně vznikal, utvářel se a měnil, proměňovaly se i potřeby a způsoby, jak začleňovaly např. rodinný život do své běžné výtvarné praxe. Obě rády experimentují, ať již s novými médii, nebo naopak s analogem. Tyto cesty se také často snoubí se zpracováváním cizího materiálu, kterým se nepatrnou, ale jim vlastní citlivou tvorbou demonstruje empatická manipulace, která vyústí v absenci autorství. V jejich umělecké praxi se objevuje silná interdisciplinarita a postup společného, kolektivního objevování práce. Spolu s tím odkazují k autenticitě místa nejen z hlediska jeho genia loci, ale převážně vzhledem k uměleckému výzkumu, který pro danou oblast vždy vytvářejí.
Pokud se vrátíme k jejich začátkům, k založení Prototypu do roku 2014, musíme uznat, že jejich myšlenky byly tou dobou mezinárodně aktuální, a mohlo by se zdát, že v lecčem předběhly daný umělecký diskurz na české scéně. Jsou tedy určitými novátorkami, samy za sebe, pro sebe, ale i pro ostatní. Prototyp tak byl zprvu první platformou, kde se propojovaly kulturní, vzdělávací, sportovní (ve vnitrobloku byla zahrada i cyklodílna Jana Vidličky a Jana Mucsky) a ekologické aktivity. Jako výchozí bod si zvolily umělecký výzkum, ke kterému přistupují jak z umělecké, tak i kurátorské praxe, která však expanduje do společné formy práce. V této platformě, která se dá chápat i jako živoucí laboratoř skutečnosti a praxe, nabourávají klasické umělecké formy a způsoby chápaní současného umění. Snažily se tak podchytit i komunitní produkci zahrady a veřejnosti. Péče o zahradu je totiž dlouhodobá, někdy až neviditelná práce a v každé fázi je potřeba se o ni starat – je to zároveň metafora vztahů, které obě budují. Ze začátku Prototyp fungoval jako výstavní site specific galerie, poté se posouval k formě rezidentské, případně k večerním akcím s určitou atmosférou, až se stále více začaly generovat projekty založené na spolupráci. Paralelním charakteristickým rysem platformy Prototyp tak byly a jsou četné spolupráce s jinými oslovovanými umělci a umělkyněmi, kurátorkami či teoretiky aj.
Geneze přírodních témat ve výstavní činnosti autorek Šrubařové a Brabcové demonstruje první pořádaná výstava v rámci jejich platformy s názvem Atlas zvířat (2016), na které vystavovali Irena Armutidisová, Václav Kopecký a Leona Kuťková. Atmosféra výstavy, která mapovala způsoby estetického nahlížení na zvířata z různých pohledů – dokumentárním videem, ilustracemi, fotografiemi, prostorovými a sochařskými studiemi –, tak v lecčem reagovala na knihu Johna Bergera O pohledu (překlad 2009), která obsahuje jednu z důležitých esejí Jak se dívat na zvířata, zabývající se vztahem zvířete a člověka.
Podhoubí Prototypu zajišťuje pevnou základnu pro jejich společnou tvorbu, od které se postupně vyvíjejí a oddělují další nitky. Můžeme si ho představit jako hlavonožce, který skrze centrum svého mozku rozpohybuje jednotlivá chapadla. Takovým prvním chapadlem, na které upoutaly pozornost, je dílo Ornitologická stanice, vystavené na skupinové výstavě Boží dílo kurátorované Zuzanou Janečkovou a Katarínou Hládekovou v galerii TIC v Brně v roce 2018. Podobná východiska, která se již promítla do zmiňovaného Atlasu zvířat, jsou pokračováním společných myšlenek generovaných pro jednotné dílo. Může se zdát, že spolu již nesouvisí, ačkoliv já v něm vidím jistou paralelu. Projekt jde napříč vědecko-fantastickým dokumentem, na pozadí se promítá pohled do krajiny s hemžícími se ptáky, kteří lítají, usedají, padají a zase hned mizí. Jejich efemérní lehké tělo vyjadřuje souznění se vzduchem jako komoditou, na kterou prakticky zapomínáme. Mohla bych se na něj dívat hodiny. Uklidňuje mne. V galerii jste si mohli zalézt do stanu a stát se bedlivým, byť pasivním pozorovatelem a důvěřovat kameře, která vám možný dojem zprostředkovává. Napříč pohyblivým obrazem probíhají rozhovor s amatérským pozorovatelem ptáků Janem Studeckým a citace od Jacquese Aumonta z knihy Obraz. Mluvený text tak vytváří mírný konflikt mezi tím, co pozorujete a co slyšíte – rigidní, téměř technicko-vědecký postup.
Dalším dlouhodobým projektem obou autorek, který má několik fází a výstupů, je samotné téma agrikultury. V roce 2019 byl vyhlášen open call za pomoci platformy Prototypu s názvem Hlína, půda, zem. Skupinová spolupráce umělců, umělkyň a teoretiků (Veronika Čechmánková, Barbora Dayef, John Hill, Tomáš Hrůza, Rona Jankovičová, Michal Klodner, Karel Kunc), kteří přicházejí se zájmem k půdě sobě vlastním, zpracovává i způsob jejich autentické práce s ní. Postupně se tak z nehierarchické diskuze a setkávání derou tvary a hrany diverzifikovanosti myšlení. Zde je práce nutně založená na své časovosti, naslouchání druhým, tomu, co je na tomto fenoménu zajímá, jak si jej dokážeme představit, pojmout, osahat. Tyto společné aktivity se pak promítly v tištěných sbornících, performancích či v jednotlivých materiálních pracích. V následujících měsících se pak projekt rozšířil do galerie Etc. nebo procesuální výstavou z analogického světa do online prostředí v galerii Entrance (Kořeny rostou dovnitř, 2021).
Fascinaci půdou projekt přirovnává k samotné práci odehrávající se v půdě, kde se postupně odkrývají vrstvy sedimentace, tedy informací o ní. Nejprve ji zkoumají jako materiální východisko, tedy jako něco, po čem chodíme, co budujeme, rozrýváme. Následně ji poznávají do hloubky, zrníčko po zrníčku, její obsahy, tělesnost, měnící se hmotu. Půda jako Tělo planety, naplněné také duchovním statkem skrze naši obecně hmotnou poslední fázi, tedy smrt. Čím víc práce, tím víc uvědomění a v konečné fázi splynutí do jednoho celku skrze díla překračující jejich vlastní Já – ergo sum. Je zde použita metafora, ve které se autoři stávají půdou – každý je zde důležitý, ale nikdo nevyčnívá. Půda = Pracovní skupina jako jeden živý organismus. Zde už není potřeba autorství, zde jsou zkušenosti a zážitky; smytí jmen jen určuje celostní sounáležitost pocitů kolektivu.
V dalším projektu jdou však Brabcová a Šrubařová ještě dál. Jako by jim to nestačilo. Podrobují samotný umělecký research zkoušce. Výstupem je pak pro uměleckou platformu Artyčok.tv online výstava, která iniciuje a interpretuje hledání obrazů současného člověka a půdy. Online výstava je doplněna o rozhovory, o textovou část či kolážový filmový projekt o tom, jak se v půdě nachází mnoho mikrobů, parazitů, které jsou nezbytnou součástí její existence a výživy. Dozvídáme se také o umělcích a umělkyních zabývajících se tímto vztahem, jako je (zde prezentovaný) italský autor Leone Contini nebo z lokálního výběru Mira Gáberová a Ruta Putramentaite.
Na Zlínském salonu mladých v roce 2021 tak byly Brabcová a Šrubařová zastoupeny právě z důvodu svého dlouhodobého zájmu o půdu – zeminu a zemi –, kterou často opomíjíme. Demonstrovaly zde nejenom fenomén půdy jako základu života, jejíž drahocennost si dnes málokdo uvědomuje, ale i analogický materiální proces. Půda, teritorium, zem je vlastně současným zlatem. Lidé, kteří o půdu přicházejí, její vzácnost začínají pociťovat. Do popředí diskusí se již dostává problematika sucha a neúrodné půdy, co však s tím? Umělkyně s tímto tématem někdy pracují jako s imaginární hmotou, vytvářejí různé experimenty, pigmenty. Jindy naopak zjišťují podrobnosti v knihách, archivech, a jejich vědecká práce tak plyne velmi přirozeně a pomalu. Do galerie přinášejí místně specifické vzorky zlínské krajiny. Autorky vyjely na místo činu, na konkrétní lokalitu Želechovských pasek, kde následně sbíraly, prosívaly, obarvovaly, macerovaly, praly, tiskly, zavazovaly a žehlily bílá plátna. Ona laboratorní instalace nás odkazovala na otisky a doteky, tedy spíše na návrat k analogickému prožitku v krajině tady a teď. Je tu totiž také důležitý fenomén pozorování. Nejdříve musíme pozorovat, abychom mohli něco bořit a předělávat – to je vlastně hlavní pravidlo permakultury. Instalace tak byla tvořena nejen z vizuálních a materiálních prací (obarvené látky), ale také z vůní, které všechny vyvěšené látkové obrazy vyzařovaly. Mohli jste tak cítit les, borůvky, trávu a odhadovat, jaké jiné rostlinné magie se autorkám do rukou dostalo. Vše doplňoval záznam pohyblivého obrazu dané krajiny.
Z nedávných projektů z roku 2022 zmíníme také paralelu k analogovému světu a práci s ní, která se odrazila v projektu o digitálním světě a začínajícím fenoménu AI – umělé inteligenci. Tento známý konflikt, který sami se sebou dost často vedeme, přináší zajímavé postřehy a rozhovory. Stejnému principu pozorování a zkoumání toho, co vlastně je umělá inteligence, co jsou syntetická média, jak o nich vypráví i Jusi Parrika, či virtuální metaverze, se věnuje jejich projekt Digitální technologie / Limity soužití. Interdisciplinární diskurz hromadí hned několik studií z různých oborů – třeba i jak se vyrovnávat s digitálními technologiemi v rámci klimatických změn a extrémního počasí – navozují rozhovory s umělkyní Julianou Höschlovou, žijící v horách, se sociální antropoložkou Zdenku Sokolíčkovou či Dita Malečkovou, filozofkou a odbornicí na nové technologie aj. Celé úryvky rozhovorů prolíná již známá filmová koláž snímků a videí od dalších autorů a autorek. Otázky jsou přítomné ve fraktální zahradě cloudových sítí koexistujících s vícerem mimo-lidských entit.
Zatím posledním připravovaným mezinárodním projektem, na kterém obě autorky pracují, je eroze půdy a její stav na Islandu a České republice. Projekt opět dává širokou škálou nahlédnout na problém degradace půdy a jeho možného řešení, jak skrze odborníky z Islandu, tak u nás. Dichotomie člověka a přírody reaguje tématy na konvenční zemědělství, špatné hospodaření s krajinou a nedostatek péče o ni. Projekt posiluje vědomosti o procesu eroze půdy a její degradace, která působí v krajině nevratné změny s ničivým dosahem pro příští generace. Konzumní způsob života tak ničí stále křehčejší ekosystémy.
Během svého pobytu na Islandu společně s kameramanem Ivanem Svobodou mapovaly půdní eroze na ostrově, kde se setkává mnoho různých druhů půd na geografické ploše, pro nově připravovanou online výstavu v rámci projektu Zpětné vazby. Sopečnatý ostrov, který je specifický svými aktivními sopkami a tlakem termálních vod na povrch, zároveň zažívá půdní krizi, a to v příběhu o její soustavné a aktivní péči. Prostřednictvím výzkumného projektu autorky opět oslovují různé odborníky v tomto oboru a pomocí dalších lidských souřadnic skládají mozaiku obecnějšího, ale vrstevnatého pohledu v porovnání s bohatostí půdy, o kterou však prakticky není žádný zájem. Půda je komodita, bez které nelze přežít. Od roku 1907 je půda na Islandu chráněna zákonem o lesnictví a státní organizací Landgræðslan / Soil Conservation Service of Iceland, jejímž hlavním úkolem je rekultivace degradované půdy a ochrana přirozené vegetace. Migrace národů a uzurpování půdy jsou od nepaměti lidstva na prvním místě – jak jsme na tom ale v současnosti? Jak už jsem uvedla na začátku, je potřeba se zastavit – u nás, v čase, sednout si a pozorovat, rozhlížet se a vnímat, užívat si a chápat, že to, co je kolem mě, jsem i já.
Pokud chcete autorky sledovat a případně si projít veškerý archiv, který je opravdu bohatý, můžete navštívit z pohodlí domova jejich digitální web/svět https://studio-prototyp.cz/.
