Když vstoupíte do prostoru galerie, ucítíte les, dokonce jej i uvidíte. Avšak když se rozhlédnete, uvidíte katastrofu a zmar, lidské selhání jakožto společnosti obecně. Velice rychle na návštěvníka dolehne tíha sdělení, které v první místnosti Domu pánů z Kunštátu vypráví formou fotografií Tomáš Hrůza. První snímky zachycují následky loňského požáru v Českém Švýcarsku a jsou doplněny instalací, která ukazuje člověka a jeho chování v přírodě. Ve druhé místnosti se nachází čistá a jemná instalace Markuse Guschelbauera. Ta s naprostou lehkostí pojednává o lidských zásazích do přírody, o jejím znečištění a ochraně přírody před námi samotnými. Výstava je ukotvena v příslovích: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“ či „pro stromy nevidím les“, ale nejen těmito. Každá místnost má své přísloví a v onom propojení prezentované souvztažnosti dostává každá místnost další rámec důležitosti.
Na to, že oba autoři pracují převážně s motivem lesa, a to přímo v terénu, podařilo se jim jej spolu s kurátorkou Terezou Špinkovou přesvědčivě do galerie přenést. Hrůza představil zcela nová díla, která jsou adjustována, což je v jeho případě netradičním prvkem. Hrůzovi se podařilo zapracovat i fotografie vánočních stromků, které mu na jeho povánoční výzvu posílali lidé z celé republiky. Ty upozorňují na enviromentální žal, který zcela jasně oba autoři pociťují. Naneštěstí jsou tyto fotografie stromků na banneru, který je zavěšen přes zábradlí venkovního ochozu. Výstava se tak sice symbolicky dostává zevnitř ven, sdělení banneru však zaniká v nešťastné instalaci. Není totiž možné k němu přistoupit blíže a snímky si prohlédnout, bohužel jej může mnoho lidí i přehlédnout.
Výstava sice navazuje na dřívější výstavu We Have Never Been Earth (2019), která vznikla při tvůrčí rezidenci Andrey Průchové Hrůzové a Tomáše Hrůzy, díla Markuse Guschelbauera však sympaticky zapadla do celého konceptu. Jak se témata postupně mění a ukazují možnosti života, biodiverzity a symbiózy se snahou o recyklaci, dochází k jistému odlehčení a nadsázce, návštěvník tak nemusí odcházet zcela zdrcen. Procházení galerií a střídání rukopisů autorů není rušivé, naopak se navzájem podporují, až doplňují, až je škoda, že v závěru byl Guschelbauer lehce upozaděn.
