Stěny Galerie výtvarného umění v Chebu se zaplnily obrazy brněnského umělce Přemysla Procházky. Už na první pohled je zřejmé, že nejde o běžnou výstavu se zavěšenými obdélníky a čtverci. Přistoupíme-li blíž, zjistíme, že obrazy svým tvarem obkreslují předměty, které jsou notoricky známé. Autor nás právě vzal na výlet městem plným běžně přehlížených věcí. Výstava se ostatně nazývá stejně jako příjmení umělce. Dřív, než si uvědomíme, že v nás vzbudila zájem, míjíme betonové schodiště, pískoviště, nedokončenou zámkovou dlažbu a chceme jít dál. Přemysl Procházka pobízí diváka, aby se na své okolí podíval novým pohledem povzbuzeným dětskou zvídavostí. Běžné předměty najednou získávají nečekaně živou a pravdivou kvalitu.
Na pravdě si ostatně umělec zakládá. Ve své tvorbě uplatňuje postup materiálové tautologie – maluje to, co vidí, tím, co vidí. Na obraze Kontejner se setkáváme s opravdovou rezí, Schodiště v havarijním stavu je vytvořeno betonem, vidíme děti, které si hrají na reálné hlíně, a ze strany jednoho plátna dokonce můžeme pozorovat vnitřní systém potrubí. Tato materiálová doslovnost člověka nejprve zarazí, aby ho vzápětí pobavila. Humor prochází, stejně jako zmiňované potrubí, celou Procházkovou tvorbou. Vzpomínám si, jak na festivalu 4 + 4 dny v pohybu kácel na svém obraze stromy, aby pak na stejném plátně z jejich kmenů postupně stavěl srub. Jindy těžil písek, aby na místě bývalé pískovny vznikla skládka odpadu posléze překrytá hlínou. Obraz ve výsledku vypadal jako na začátku. Ale stejný nebyl.
Není jednoduché dělat umění prostoupené vtipem, které stojí pevně nohama na půdě kypřené chytrostí a neotřelou filozofií. Procházkovi se to však daří s bezprostřední lehkostí a sebevědomím. Stejně lehce komunikuje i samotná výstava s návštěvníkem. Kurátoři Jana Písaříková a Ondřej Chrobák se na tvorbu autora na cítili natolik, že vlastní instalací ještě podpořili jeho hravost. Obraz Kruhový objezd nainstalovaný výše než ostatní díla, najednou působí jako létající talíř, v rohu galerie najdete obraz zobrazující roh chodníku. Tvůrčí postup kurátorů je pak podobný jako Procházkův. Ten si návštěvníka výstavy svým syrovým, na první pohled příjemně naivním, výjimečně autentickým a možná až trochu artbrutovým, jednoduše podmaní. Možná je právě to jedna z cest, jak prolomit izolovanost a nesrozumitelnost současného umění. Procházka totiž skutečně dokáže oslovovat širokou veřejnost.
Humor má v umění historicky zakořeněnou obrannou funkci a na základě Procházkových děl mám pocit, že je to právě ta esence, přes kterou nyní potřebujeme procedit tíhu zneklidňující současnosti.
