V nakladatelství UMPRUM, které se soustřeďuje především na publikace z oblasti teorie a dějin umění, vychází na sklonku tohoto léta umělecká kniha Teorém kamenné zahrady. Jedná se o knižní prvotinu autora koncepce knihy sochaře Matouše Lipuse a fotografky Slávky Hajdeckerové a básnířky Kláry Krásenské. David Bláha, doktorand na katedře teorie pražské UMPRUM, přispěl teoretickou úvahou o vztahu sochy a média fotografie.
Matouš Lipus, absolvent UMPRUM v ateliéru sochařství pod vedením Kurta Gebauera, zanechává na zahradě svůj odkaz v podobě jejího spravování. „Opatrně vezmete za kliku jedné z branek a vstoupíte dovnitř.“ Čtenářstvu se předestírá příběh Kafkovy zahrady. V úvodním textu popisuje Lipus genezi sochařského ateliéru Bohumila Kafky, který se nachází v pražských Střešovicích. Důraz přitom klade na zahradu, popisuje její vtahující charakter a podmanivou atmosféru, kde je vše živé, proměnlivé a čas plyne pomaleji.
Budovu sochařského ateliéru, která měla být pouhou dočasnou stavbou, porovnává Lipus se sakrální stavbou a staví ji tak do kontrastu s její původně utilitární funkcí. Technikou paměťového paláce nás provádí všemi prostory, od postranních ateliérů po „… hlavní síň se sochařskou točnou, svého druhu oltářem“, využívaným poslední rok také jako stůl pro kolektivní hostiny. Kafkárna, jak se místu přezdívá, je tak v současné době především místem setkávání a vzájemného sdílení zkušeností a vědomostí v podobě workshopů, různorodých programů a procházek zahradou napříč generacemi.
V knize můžeme vysledovat vlákno Ariadniny nitě, které se postupně odvíjí z pásma básní v próze básnířky Kláry Krásenské. Ta v duchu poetiky přírodního místa popisuje cykličnost zahrady. S úvodní básní Sklizeň vstupujeme do podzimu. Nemyslete si však, že se v textech objevují poučky, co a jak plenit a sázet, jako v Čapkově Zahradníkově roce. V zahradním biotopu se tyto děje odehrávají přirozeně, neřízeně, v součinnosti s přírodou. Větvoví přítomné flory a fauny nás v textech Krásenské asystematicky provází místním terénem, půdou, trávou, pěšinami, trupy topolů, až po ptačí hnízda, nebe a ovzduší. Vrstevnatost lyrických textů a časosběrných fotografií Slávky Hajdeckerové odkazuje k surrealismu druhé poloviny 20. století, jak se také dozvídáme z textu Bláhy. Ukazuje tak na příkladu autorů Jindřicha Štyrského, Jaromíra Funkeho, Miroslava Háka nebo autorky Emily Medkové a nazývá je „básníky fotografie“. Výrazně však Bláha akcentuje přátelství jako opěrný bod umělecké spolupráce mezi těmi, co sochy vytvářejí, a těmi, kteří je v médiu fotografie zaznamenávají. Nejvíce je do samotné Kafkárny vtisknutý Josef Sudek, když sochaře Bohumila Kafku portrétoval uvnitř ateliéru. Jeho další významné přátelství se rovněž promítlo ve fotografických cyklech Zahrada pana kouzelníka a Zahrádka paní sochařové Otty Rothmayera a Hany Wichterlové. Fotografie Hajdeckerové z Kafkárny se prolínají s různorodostí denní a roční doby, kdy byly pořízeny, a troufám si říct, že shodně vycházejí ze vzájemného přátelství s Matoušem Lipusem. „Kočka rozpřádá své klubko“, branka od Kafkárny se zavírá a nám nezbývá než se těšit na příští návštěvu. Věřím, že kniha Teorém kamenné zahrady tak otevírá cestu k uměleckým publikacím edičního plánu nakladatelství UMPRUM.
