Vítr na našem poli byl tak silný, že nám odfoukl vlajku, vyvrátil náš solární panel a převrhl dřevěný záchod. Nebyl to jen tak obyčejný vítr, ale spíš tornádo, a to v zemi, kde vždy byly větry spíše mírné. Přesto jsme tam uprostřed pláně stáli a přemýšleli, jestli ho, i s půdou a vším živým, co je na ní a v ní, neodnese vítr, než se sem příště vrátíme, jako vír v Čaroději ze země Oz unášel vzduchem dům. A jako to nejspíš dělají tornáda v jiných koutech světa, v situacích, o nichž jsme si mysleli, že jsou výjimečné, ale ony už takové dávno nejsou a stávají se normou.
Na Experimentální stanici pro výzkum umění a života je velmi větrno. Přesto jsou tu tyto křehké entity s kořeny, větvemi a malými květy, které se nějak dokáží ohýbat, aniž by se zlomily, a nechají vítr proudit mezi svými zelenými těly, aniž aby je rozerval na kusy. Rostlinám v naší zahradě, malým stromkům, keřům i náletové zeleni, se daří dobře, zatímco my se horko těžko snažíme udržovat naše stavby a umělecké intervence, což je možná příznakem toho, že člověk je v tomto světě čím dál více zbytečný.
Pozemek, na němž se stanice nachází, býval polem, na kterém rostla pšenice, slunečnice či kukuřice, a ty se občas stále vracejí, aniž bychom je sázeli. Průmyslové zemědělství sice tohle místo nějak udržovalo v pořádku, místní jílovitou půdu ale příliš nevylepšilo. Po okrajích se sotva udržovala trocha biodiverzity, náletové stromy, šípkové růže a mirabelky. Z blízkého lesa sem také podnikají své krátké výpady bažanti, srnky a velcí šedí zajíci. A to nemluvíme o ptácích, strakách, jestřábech, štěbetavých vrabcích, o včelách a vosách, které tu koexistují, o vážkách, beruškách a nespočtu dalšího hmyzu, jehož jména ani zvyky ještě neznáme a který nejspíš požírá naše křehké zelené rostlinné přátele, ale přesto se z nějakého důvodu vyvinul do své současné podoby.
Nevíme, jak na takovémto místě udržet rovnováhu. Stále se učíme, žádáme o pomoc, čteme, vzpomínáme na zapomenuté příběhy, objevujeme znalosti rodičů a sousedů z vesnice. Věděli jste třeba, že rajčata se nemají sázet vedle okurek?
Nádraží je nepravděpodobné místo. Nemělo by existovat ve světě umění, kde se vše řídí vidinou úspěchu. Vrhnout se do otevřeného prostoru, daleko od města s jeho muzei, vernisážemi a elegantními kavárnami, a místo značkových tenisek začít nosit holínky je velmi nepopulární gesto, jímž člověk riskuje odmítnutí. Dalo se to udělat, zvlášť v pandemické depresi, kdy všichni kolem potřebovali prostor v přírodě, aby se mohli nadechnout a pracovat na dálku, přesto je na místě uvažovat o jistém pohodlí. Dům, i když třeba starý, připojení k síti, vlastní koupelna, možná někdo, kdo by pomohl se zahradou. Je pravda, že mnoho lidí úplně zdivočelo, ale těch z uměleckého světa nebylo mnoho. I když se někteří umělci pokoušeli o útěk na venkov, nakonec se stejně vrátili do města. Kdyby si s sebou zpátky alespoň přinesli zvyk pěstovat si vlastní bylinky a trochu zeleniny, nebylo by to marné. Kdyby se třeba naučili, že ve své tvorbě mohou budovat vztah k přírodě nejen tím, že si na výstavy přinesou květiny v květináčích, rozhodně by to stálo za to.
Botanička Robin Wall Kimmerer hovoří o kosmologiích, v nichž jsou lidé, zvířata a příroda vzájemně propojeni a vděční za své společné kořeny a existenci. Toto spojení jsme ztratili a snažíme se ho nahradit uměním, ale není to snadné v situaci, kdy se umělci do té míry zabývají svým vlastním vnitřním světem, že zapomněli na trpělivý pohled ven, na pozorování a velkorysou interpretaci.
Experimentální stanice pro výzkum umění a života je kolektivním projektem, který sice vznikl doslova z ničeho, ale je založen na dlouholetých vztazích a institucionálních bojích. Sdružuje umělce a další kulturní pracovníky a uměleckou organizaci, která v Rumunsku působí od roku 2012. Vychází ze sedmileté historie bukurešťské zahrady Tranzit Garden, která utvářela formy společenství, přátelství a poznání přírody. Toto módní slovo, příroda, ve svých různých pojetích začalo v poslední době zasahovat kulturní svět se zuřivou intenzitou a někdy i zásadními rozpory mezi koncepty a rámci prezentace. Stejně jako v naší někdejší zahradě uprostřed města, tak i zde, na venkově, mimo velkoměsto, ale ne až tak daleko od něj, jsme začali dělat věci jinak, jednat v souladu s vlastními slovy, bojovat proti instrumentalizaci přírody pro naše účely, i když je to obtížné, a to zejména z estetického hlediska.
Vzniká zde další zahrada. Zahrada určená pro dlouhodobý výzkum, pro pochopení možností adaptace na problémy spojené s narušováním klimatu a rozšiřováním pouští v našem regionu. Vysadili jsme směs místních a exotických druhů rostlin, přičemž některé z nich se teprve nedávno přizpůsobily bukurešťskému klimatu (nebo spíše klimatickému vývoji, který vedl k tomu, že jsou nyní doma mnohem severněji než dříve). Jmenuje se Cosmos Garden a její název je odvozen od rostliny Cosmos Bipinnatus (krásenka zpeřená), původem z Mexika, která se rozšířila do všech koutů planety a na každém místě následně přijala místní kořeny a jména, přičemž si uchovala svou kosmopolitní odolnost a snadný způsob cestování. Stále pátráme po jejím prapůvodním jménu, jaké nesla ještě před tím, než ji španělští kněží přejmenovali, ale není to nic snadného. Kolonialismus vyhladil nejen národy a jazyky, ale také jejich paměť.
Zahrada Cosmos Garden at the Station byla založena v roce 2022 a její první projekt navrhla krajinářka Georgiana Strat. Nyní sledujeme vývoj prvních rostlin z jejího plánu, které jsme vysadili na podzim roku 2022 a na jaře 2023, a přidáváme k nim další. Má to být zahrada, která kvete ve všech ročních obdobích a nabízí potravu a radost hmyzu, ptákům, drobným savcům i lidem. Je to participativní zahrada, v níž si přátelé a partneři na dálku „adoptují“ nějakou rostlinu a stanou se součástí společenství založeného na potřebách rostlin, nikoli lidí.
Máme tu vrby a lísky, vilíny a bezinky, šeříky a růže, maliníky a trnovník huňatý, hloh obecný a japonské kdoule, granátové jablko a kiwi, magnólie a jasmíny, rakytníky a borovice i desítky druhů, o kterých jsme slyšeli poprvé, když jsme je sázeli, a pokaždé, když vyraší nový list nebo květ, znovu kontrolujeme, co jsou zač. Přidali jsme levanduli, šalvěj, meduňku, tymián a kozlík lékařský, všechny přesazené ze staré zahrady Tranzit, kterou jsme opustili v roce 2019, přičemž od té doby během pandemie přežívaly v květináčích. Zeleninu jsme vysadili na vyvýšené záhony, snažíme se dodržovat některá permakulturní pravidla a půdu neobracet. V současné době bojujeme s invazí topinamburů, které obsadily celý pozemek a rostou nejrychleji ze všech rostlin, které jsme tu viděli. Tato kořenová zelenina, která minulosti opakovaně zachránila lidi před hladem, avšak v naší tradici má poněkud nepříjemnou pověst, protože se jí krmí prasata a je považována za plevel, má úžasnou životaschopnost: vynořuje se v hromadách písku, kamení a dřeva. Když jsme zjistili, že roste téměř v úplné tmě pod troubou, bylo jasné, že je to rostlina pro budoucnost, možná vhodná k pěstování i na jiných planetách.
V roce 2022 začala válka na Ukrajině, která myšlenku života a žití, základní poslání naší Stanice, vážně ohrozila, a to nejen kvůli pokračujícímu ničení sousední země, ale také kvůli posunu uvažování evropských vlád, lidí a dokonce i některých našich kolegů směrem k militarizaci. Zahrada Kosmos je místem, kde bychom chtěli za každou vyrobenou a použitou zbraň zasít jednu rostlinu, jen kdybychom měli prostor a kapacitu udržet to obrovské tempo. Vzdát to nepřipadá v úvahu. Jestliže naše rostliny přežily krutou zimu a vichry a jsou připraveny čelit nadcházejícím suchům, měli bychom se i my pokusit vzdorovat útlaku válečníků a pachatelů násilí.
Zahrada Cosmos by měla být prostorem pro budování naděje a investic do existence budoucnosti, i když samotná představa o tom je utopická a pouze naivní. V lepším případě se zahrada stane útočištěm, bude poskytovat potravu a blízkost v soužití s jinými druhy. V nejhorším případě se přizpůsobí k přežití bez nás, v soutěži mezi topinamburem a keři divokých růží. Ať tak či onak, bude to místo, které se snažilo podporovat život.
Experimentální stanice pro výzkum umění a života je kolektivním projektem skupiny kulturních pracovníků, kteří společně s tranzit.ro spoluvlastní a spravují pozemek v obci Silistea Snagovului. Stanice si klade za cíl stát se prostřednictvím otevřeného, participativního procesu budování a kontextualizace místem pro výzkum a/nebo život, zasazeným do postrozvojového narativu, založeným na ekologických a etických principech. Stanice je kolektivní dílo, které se nezabývá jen našimi přáními, ale také našimi limity. Je to místo pro učení, kde se snažíme jednat podle toho, co sami říkáme, a zkušební prostor, v němž nemusíme neustále vyrábět a přinášet výsledky.
Členy Stanice jsou zejména následující lidé a instituce: Anca Benera, Andrei Gavril, Arnold Estefan, Dana Andrei, Eduard Constantin, Florian Niculae, Iuliana Dumitru, Livia Pancu, Maria Eichhorn, Marius Babias, Olivia Mihălțianu, Ovidiu Țichindeleanu, Raluca Popa, Raluca Voinea, Stoyan Dechev, Thomas Poeser, Vlad Basalici a sdružení tranzit.ro.
https://www.instagram.com/statia.de.cercetare/
