Petra Janda je umělkyně, matka, manželka, zakladatelka Ekobuňky na AVU, webové platformy a databáze Artbiom.cz a Artstudia Lůno – komunitního kreativního prostoru na Praze 8. Rozhovor jsme vedly v kavárně mezi její prací na projektu pro výstavu Ceny Jindřicha Chalupeckého, jejíž je jednou z pěti laureátek a laureátů, a vyzvedáváním dcery. Tématem našeho povídání byla hlavně láska – a co se s námi děje, pokud jí máme moc, a jak s ní Petra pracuje v rámci své umělecké tvorby. Také jsme se zastavily u přenosu transgeneračních traumat a důležitosti spolupráce v jejich překonávání a nepředávání dál. Považuji za důležité zmínit – protože se to do textu těžko přenáší –, že jsme se celou dobu smály, ačkoliv jsme mluvily o vážných a těžkých tématech.
Tématem tohoto čísla časopisu je Wild Gardening. Proč si myslíš, že jsi byla právě do něj vybrána – jak to máš se zahradničením?
Nedávno jsem se pozastavila právě nad slovem zahradničení. Obsahuje totiž slovo „ničit“. Jak žít a tvořit, abych se nestala zahrad-ničitelkou? Toto uvažování souvisí samozřejmě s motivem péče obecně – o kus země, o sebe, o ostatní. Protože hranice mezi péčí plnou lásky versus vykořisťováním, vysosáváním a ničením na straně druhé je hrozně tenká. To jsou témata, která v poslední době převádím do konkrétních forem a materiálů – vlastně už od roku 2020 mám „slaměné období“ (smích). Pracuji se senem, slámou, které formuji do různých objektů na své zahradě a přenáším je do galerií. Objekty mají určitý hlavní motiv a zároveň se často rozpínají, popínají podlahy, stěny, své okolí, občas i formou performance. Témata, která zpracovávám, souvisí s cykličností – přírody, lidského života, mateřství, vztahů, ale i traumat, která si předáváme v rodinných i společenských kruzích. Do této cykličnosti občas přizvu další aktérky a aktéry, performerky a performery, kteří a které tato témata rozvádějí dále a tím dílo dotvářejí a posouvají do dalších rovin.
Má zahrada je mou inspirací i ateliérem. Pozoruji rostliny a jejich vlastnosti a skrze ně ve svém umění komunikuji vztahy, hledám paralely mezi lidským a rostlinným.
My jsme spolu vedly rozhovor v roce 2021 pro noviny O_kraj, což je občasník Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Představoval především platformu Artbiom, ke které se ještě dostaneme, ale zmínila jsi v něm už památnou větu: „Dokud je láska sprostý slovo, je umělecká scéna nemocná.“ Když jsme si spolu psaly před tímto rozhovorem, říkala jsi, že hlavním jeho tématem bude právě láska. Je láska ještě pořád sprostý slovo?
Už to není sprosté slovo, ale… Je tam zatím pořád přítomné ALE. Třeba: Láska jako institucionální kritika. Láska jako nástroj pro zpracování stínů. Vždycky je tam silná traumatická složka a láska je spíš malým faktorem stojícím vedle. Chce se nám jít za láskou, zároveň je však pořád silně cítit, že traumat ke zpracování je hodně.
A jak ty balancuješ mezi láskou a traumatem?
Mám za sebou epizodu, při které jsem se zhroutila z toho, že dobrého bylo najednou až moc. Pokud života proudí příliš, může také ničit. Výkyvy, třeba do deprese, jsou pro mozek stejně rozrušivé jako extrémní výkyvy opačným směrem. A když je člověk nějakým způsobem traumatizovaný, není zvyklý na moc lásky, péče a štěstí, tak mu to pak přijde jako nebezpečné, znepokojivé, ohrožující, chce utéct a bojí se. Můj muž Pavel mi někdy lásku musí dávkovat postupně, abych se z toho nesesypala (haha). A s dcerou to vyvažuji dávkováním práce – vlastně už od šestinedělí jsem pracovala. My jsme na sebe hodně napojené a šlo nám to, chvíli já, chvíli ty. Teď už je trochu větší, tak je to složitější, má svůj názor, tak společně balancujeme. Pracuji na tom, abych všechnu tu lásku přijala a užila si ji plně, otevřela se a našla rovnováhu mezi rodinou a prací.
Láska se prolíná i do tvého díla, které budeš prezentovat na výstavě k Ceně Jindřicha Chalupeckého. Můžeš už teď něco přiblížit?
Rozhodla jsem se navázat na dílo Vladařka z loňského roku. Hlavní otázka je: co máš dělat, pokud jsi v nejvyšším bodě lásky, umíš přijímat i dávat, miluješ a jsi milovaná a není tam žádné ale? A teď – co s tím? Bude to lidi bavit? Mám představu, jak to bude vypadat – slaměné období, které je pro mě spojené s mateřstvím, nemůžu zatím opustit, ještě tam mám co řešit. Formálně by to hlavní pak měl být organický trůn ve tvaru vulvy se zvukem a performance.
Takže uděláš trůn lásky, její oslavu, bez ALE.
Ano, ještě to nebudu říkat do detailů, ale bude tvořen jakoby ze slaměné popínavky. Souvisí to také s otázkou: Můžu se rozpínat tak, aby mě to neroztrhlo a zároveň abych nezadusila své okolí? I jen samotné vytváření tohoto díla v rámci jiných prací, abych se uživila, a ještě v kombinaci s mateřstvím, je velká výzva, jak nepuknout.
Ale chci a toužím najít ten bod, kdy se miluji a přijímám a stejnou měrou miluji a přijímám své okolí. Bod, kdy najdu vnitřní rovnováhu lásky a stínu, beze strachu a bez sebedestruktivních vzorců. Otevřu se lásce a životu. Takže to bude o lásce. Samozřejmě se mi honí hlavou, jestli to nebude moc hezké, ale ve výsledku si myslím, že to bude pro spoustu lidí tryzna (smích).
Jen když to říkáš, tak se mi chce utéct (smích). Připomíná mi to text k tvé diplomové práci, kde si psala, že štveš lidi krásou a křehkostí. Takže teď nás budeš štvát láskou?
Já pořád všechny štvu (smích). Právě kvůli té „křehkosti a kráse“ děl jsem byla v ateliéru označovaná za naivní. Obhajoba diplomky ale byla chvíle, kdy jsem se utvrdila v tom, že to je moje cesta. Tehdy mi bylo vyčítáno, že ekologické téma zpracovávám tímto křehkým způsobem. Nezpochybňuji vůbec například formy umění, které „odlévají uhelné doly“, ale není to moje cesta. Kdybych to tehdy poslechla, podlehla bych určitému trendu a ztratila bych svou přirozenost. Věřím, že pokud se držím své cesty – například skrze zpracovávání ženství, mezilidských vztahů, vlády lásky, ale i stinných aspektů, které láska otevírá a tím léčí – uchovávám si svou autenticitu. Pokud bych to nedělala, destruovala bych své okolí i přírodu, vědomě či podvědomě.
Mohla bys popsat, jaké aspekty se objevovaly v tvém díle Vladařka, které jsi už zmínila? Prezentovala jsi ji v Pragovka Gallery v roce 2022.
Vladařku jsem brala především jako prostor, kde zmíněné prozkoumávat. Vytvořila jsem fyzické dílo a následně jsem do něj skrze performance zapojila performerky a performera. Společně jsem pak dílo doplétali, stal se z něj pak symbol společné moci. Bylo tam centrální bod, jakoby nad ostatními – ale ten byl na jednu stranu tvořený všemi ostatními společným pletením, na straně druhé se na tom místě všichni vystřídali a vládli. Každý a každá ten prostor a chvíli své vlády uchopil/a, jak chtěl/a. Pro mě ta chvíle vlády nebyla úplně nejpříjemnější, ale pomohlo mi to, myslím, zase v dalším přemýšlení.
Mě na tobě fascinuje, jak vystupuješ neustále ze svého komfortu – už v tom minulém rozhovoru, který byl o Ekobuňce a Artbiomu, platformách, které jsi založila, jsi musela překonat samu sebe v komunikaci s lidmi, která ti nebyla vlastní…
Pro mě v tomto spočívá zásadní otázka – co je vlastně člověku vlastní? V ideálním světě, ve kterém bych vyrostla v ideálním dětství, bez bloků, traumat a mindráků, tak co já vím, jaká bych byla, co bych dělala? Nejsem z těch, co by říkali, že je zdravé posouvat své hranice za každou cenu. Je dobré vědět, kde ty hranice mám a kdy si za ně můžu udělat výlet, nebo naopak zůstat v bezpečí. Je třeba to dávkovat a umět to odhadnout, což já taky neumím vždycky. Ale dělám si to sama, tak z toho nikoho neviním (smích). Chci jako člověk růst a občas jsem trochu netrpělivá, tak občas zatlačím. Jestli ale můj diskomfort může otevřít okno reality někomu, kdo zažije trochu menší diskomfort, třeba jako divák, jsem za to ráda.
Tvé letošní dílo Morana bylo součástí výstavy Spring and All, kterou kurátorovala Mariana Serranová, hned po otevření ale byla zavřena a opět otevřena až po měsíci. Na stránkách Centra pro současné umění se píše: „Výstava po měsíční pauze prošla změnou, z instalace s Velikonocemi odešla slaměná Morana Petry Jandy a instalace evokující střechy Jana Fabiána. Důvodem není ani tak jaro jako takové, ani úbytek srážek a již citelně ustupující chlad, ale problémový materiál obsahující toxický azbest. Ve shodě s vystavujícími a s Galerií Kurzor byl tento citlivý konflikt přírodního porézního objektu a nevhodně recyklovaných industriálních desek odstraněn.“ Přiblížila bys, co se stalo?
Architekt Jan Fabián pracoval v prostoru galerie se střešními krytinami, které obsahovaly azbest. My – já a nekolik mých pomocnic a pomocníků – jsme v tomto prostředí nevědomě pracovali. Několik dní jsme v prostoru galerie splétali ze slámy z permakulturního zemědělství Moranu, do které se pak pravděpodobně dostaly azbestové částice. Nikdo z nás nepoznal eternitovou krytinu, v níž je azbest, který je prokazatelně karcinogenní a je zákonem zakázáno s ním pracovat. Kdyby o tom nevěděl ani Fabián, ještě by to mohl být průšvih kolektivní nevědomosti – ale on s tímto materiálem pracuje vědomě a opakovaně. Vyděsilo mě posléze, když se na vernisáži ozvaly hlasy, jak je možné, že je v galerii eternit, kterému jsme byli všichni vystaveni – včetně mé rodiny, která mi pomáhala. Nakonec vyšlo najevo, že do eternitu přímo v galerii vrtal, přičemž právě při této manipulaci s materiálem se nejvíce uvolňuje azbestový prach… Galerie musela být z tohoto důvodu zavřená a nakonec muselo být i mé dílo odborně zlikvidováno. Tato situace mě vyděsila a bohužel traumatizovala – a zároveň mě hodně mrzí, že mám pocit, jako bych se musela neustále obhajovat, přitom výstava byla ekologicky laděná. „My jsme v tom vyrostli, to přežiješ, buď zticha a nebuď hysterická,“ slyšela jsem z mnoha stran. Musím ale zdůraznit, že galerie se nám snažila vyjít vstříc – nakonec si Moranu, už v podstatě neexistující, odkoupili, snad částečně i Fabián, to už nevím. Samozřejmě ideální scénář by byl ten, že by mi byla proplacena pojistka a pak bychom se bavili o odškodnění toho, že jsem byla v kontaktu s azbestem. Tím narážíme na častý nešvar uměleckého provozu v Čechách a celý systém fungování. Byla to složitá situace a galerii to nepřeji, byla do toho hozená stejně jako my, co jsme v tom pracovali. Řešili to intenzivně a chovali se profesionálně. Nikdo moc nechápal, jak to Fabiána napadlo.
A jak vznikla Morana, o čem byla?
Morana, tedy Smrt, byla o těch dobrých věcech, co se mi dějí, zase o tom rozpínání, pukání. Byla vytvořená z klád, které jsem si s sebou tahala svým životem, z ateliéru do ateliéru, už přes deset let. A v nich se nějak zhmotnila i moje transgenerační traumata. Klády jsem našla dávno a přišly mi hodně depresivní, připomínaly mi rozřezané torzo. To vláčení je prostě dokonalá ilustrace nošení si traumat a toho, co dlouhodobě prožívám a snažím se řešit. Netahat si s sebou tu rozřezanou mrtvolu (smích). A pak mě oslovila Mariana s výstavou na téma jara a já jsem chtěla vytvořit něco, co bude zhmotňovat klokotající život, bující jaro, co skrz nás proudí jako nějaká popínavka a prorůstá všechno, i střechy z toho eternitu. Skrz to se zhmotnilo i to téma roztrhnutí, očištění a znovuzrození. A co my víme – třeba naše schránka tím puknutím upadne a bude něco nového, lepšího. Zabije tě to? Transformuje?
Mojí další vizí bylo ji třeba po výstavě vynést, performativně s ní pracovat. Na začátku mě i napadlo ji či nějaké její části spálit, ale lpění na odvedené práci převládlo. No ale nakonec je z toho nejultimátnější performance, jakou jsem kdy udělala (smích). Moranu nakonec vynesli odborníci na toxický odpad, já jsem u toho nebyla, ale i ta představa je velkolepá.
Mohla bys ještě něco říct k těm traumatům?
Asi se dá říct, že dlouhodobě řeším téma mateřství a s tím se pojí má matka, matka mojí matky, matka mého otce, prostě matky obecně. To se promítá i do mých starších děl. Také řeším téma traumatu židovské části mé rodiny, DNA si to pamatuje a tahá si s sebou rozřezaná a spálená těla. Teď se mi také otevřel příběh mého pradědy, který byl otráven při komunistickém převratu. Strašně bych si přála nepředávat traumata dál, což je samo o sobě brutálně těžká výzva. K tomu je musím znát a zároveň je mít i trochu zpracovaná. Všichni víme, že jsme traumatizovaní, ale to neznamená, že v tom umíme nepokračovat. A ještě k tomu azbestu – slyšela jsem argument – všichni jsme v tom vyrostli – ale ten mi přijde lichý. To je jako s předáváním těch traumat – pokud někdo v něčem vyroste, musí jeho dítě být v tom stejném? Pro mě se to zhmotnilo i skrze mou dceru, která toho byla účastná a vůbec nemusela být.
Jak se teď cítíš, jako „oceněná“ umělkyně? S láskou se pojí určitě téma přejícnosti… i závisti…
Já se snažím, aby mé umění inspirovalo, něco měnilo, nebylo ale hysterické a nepocházelo z místa strachu, ze strachu ze smrti, ze změny, zášti, závisti. To jsou hodně silné emoce, které cítím na umělecké scéně stále dost zřetelně. Mám dojem, že se pořád moc neumíme pochválit za dobrou práci, přitom na tom podle mě není nic špatně. A to se týká i ocenění v rámci CJCH. Pro mě je neuvěřitelně příjemné, že se zrušila cena pro jednoho kandidáta. Nejsem v gladiátorské hře, která rovnou implikuje dívání se přes rameno, schovávání si věcí a nápadů, abychom se blýskli. Takové prostředí by mě ničilo. Ale stejně cítím určitý strach, abychom moc nevyčnívali, aby to někomu neublížilo, abychom nevypadali, že se cítíme víc než někdo jiný. Strach z ocenění pramení podle mě ze závisti – já si moc dobře pamatuji, jak jsem si před lety říkala o laureátech, že se čepejřej a myslí si, že jsou někde nad normálním smrtelníky, protože jsem to taky chtěla (smích). Ale to tak není, to jsme jen naučeni. Je dobře, že se teď společensky začíná artikulovat, že se Cena snaží nevytvářet nadlidi, kteří by jinak běhali po světě a okouzleni vlastní mocí a arogancí by vytvářeli mistrovské modely učení a pracovali toxicky, ať už co se formy, či obsahu týče. Tím se něco mění. To, že jsem teď oceněná, neznamená, že se cítím být něčím víc. Znamená to pro mě ocenění za moji práci. Já to chápu jako takovou chůzi po krajině, a když mě někdo pochválí, děkuji a jsem motivovaná jít dál, někam do nějaké další vesnice (smích). Nejdu nahoru, prostě pokračuji.
My jsme také naučeni, že „až se stane v životě tohle, budeš se mít dobře“. Ale takhle to v životě nefunguje, proto se mi líbí ten motiv té chůze a procesu.
Z toho právě možná pramení ta závist – myslíme si, že když je někdo oceněný, má se dobře. Nemá. Nehledě na to, že samotné vytváření díla na výstavu je velká výzva a stres. Povede se mi to? Jaké budou ohlasy? Budu spokojená? Mě to na chvíli paralyzovalo, když jsem se dozvěděla o tom, že jsem mezi laureátstvem. Tak uvidíme, co zmůže láska. Když teď popisuji svou práci, tak cítím, že to možná celé vyznívá depresivněji, než bych chtěla. Ale já se nimrám v těch traumatech proto, abych mohla dojít k té bezpodmínečné lásce. Představuji si to jako cibuli – s každou traumatickou vrstvou, kterou odloupnu, se dostávám blíž k jádru, k té ryzosti a lásce. Momentálně jsme ve fázi rozpoznávání překážek, které po téhle cestě směrem k sebepřijetí nacházím. Věřím, že když zkusím přijmout lásku před zraky ostatních, budu ji moci i rozdávat a oni ji také budou moci přijmout. Pojďme si ji navzájem přát.