Rapové duo Eriky Velické a Kateřiny Konvalinové Lobbyboy&saab900turbo způsobilo na české rapové scéně poprask. Dvojice umělkyň dokázala přetvořit rapovou formu tak, že je jejich výpovědi k posluchačstvu přilepí jak smola ze stromů. Existenciální úzkost, fragmentace rodinných vztahů, ženská samota, život v neviditelném vězení ženské socializace a všudypřítomný strach ze svého okolí i touha po lásce a pečující náruči blízkých. Nejen to jsou témata, která se talentovaným umělkyním podařilo vměstnat do dvou konceptuálních nahrávek, kterých si loni všimla i kritická hudební obec. Kateřina Konvalinová se v umělecké tvorbě věnuje videu a performanci, zajímají ji každodenní drobné revoluce. Erika Velická je asistentka hostující pedagožky na AVU a sochařka, která ve své tvorbě tematizuje mimo jiné sílu animálních archetypů.
Eriko, ty učíš na AVU, Kateřino, ty ses tento rok podílela na chodu ekologické farmy, obě se věnujete vlastní audiovizuální tvorbě, děláte doktorát na FaVU. Jak vám to do toho zapadá rap?
Kateřina: Složitě (smích). Teď jsme v lehčím v útlumu. Potřebujeme nasbírat materiál, abychom mohly zase začít společně tvořit. Výhledově by se nám líbilo využít naši značku jako platformu pro různé věci.
Erika: Poslední dobou jsme řešily každá něco jiného. Z toho našeho projektu se stala feministická věc, mám pocit, že musíme plnit nějaká očekávání, ten tlak je nepříjemný. Nedávno jsme si v Radotíně pronajaly pozemek. Chtěly bychom tam mít kromě sdílené zahrady a komunitní sochařské dílny jednou i nahrávací studio. Líbilo by se mi, kdybychom fungovaly jako sesterská organizace Synth Library a my si tam mohly vytvořit vlastní „brave space“.
Brave space? Co si pod tím mám představit?
Erika: Prostor, kde můžeš být sám sebou. Je to pojem, který jsem pochytila od Mary C. Chápu to tak, že to není prostor, kde se můžou cítit v pohodě i slabí, tak jak to říká safe space, protože to je dělá slabými – ale že by to měl být prostor, kde každý může být kým chce a aktivně se zapojovat do dění.
Kateřina: Pro mě to znamená, že mám na věci dost času a prostoru, že na mě nikdo netlačí. Nejsem dost pohotová a v kolektivu se neumím tolik prosadit, nejsem dominantní
Proč duo Lobbyboy&saab900turbo vzniklo?
Erika: Trochu i proto, aby tady byl někdo, kdo to dělá. To se změnilo, rapperek je najednou spousta a já mám pocit, že bychom mohly dělat zase i něco jiného. Hodně mě bavil projekt 2S JULIE, který jsme nedávno dělaly pro Meetfactory s THC luna G. Líbilo by se mi, kdyby se holky začaly sdružovat do gangů, a proto je pro mě to jejich seskupení neskutečně inspirativní a zábavný.
Jak byste samy popsaly to, co děláte?
Kateřina: Asi jako průsečík sochařství a audiovizuálního umění (smích). Alternativní lidový rap, který zprostředkovává osobní zpovědi. Důležitá je pro nás zranitelnost a naivita. Dá se říct, že je to rapové písničkářství, v našich tracích jsou opakující se pasáže, ten text má nějaký vývoj, to rapové tracky vždycky nemají.
Erika: V té naivitě jdeme často trochu za hranici trapnosti. Chceme posluchačstvo znejistit, aby se k němu naše výpověď dostala co nejblíž. Je v tom vlastně i hodně performance artu. V Garage gallery jsem měla nedávno vystoupit s vlastním textem, chtěla jsem psát o sexualizovaném násilí skrze rytmizovaný dialog s lyrics od Slowthai. Před vystoupením jsem ztratila odvahu a narychlo jsem se rozhodla pracovat se svými staršími rapovými texty. Překvapivě se mi skrze ně podařilo dovést diváky až tam, kam jsem původně zamýšlela. Díky téhle situaci mi došlo, kolik podtextu naše texty nesou a kolika způsoby se dají číst. A to, jak to na koncertě řekneš, vyslovíš, dost určuje, co si z toho diváci odnesou.
Je pro vás snadné vzdát se vaší významové perspektivy? Jaký je to pocit, že si posluchačstvo vaše texty interpretuje po svém?
Erika: Všechno patří všem. Baví mě, že v tom lidé slyší různé věci. Občas si říkám: wau, já jsem ale geniální, když mi dojde, kolik vrstev tam může být. I proto jsme na začátku chtěly tajit, že jsme feministky. Měla jsem pocit, že to bude už dopředu limitovat možnosti interpretace.
Kateřina: Nikdy jsme neřekly, že jsme feministický rap. I když ta nálepka mě nijak neobtěžuje. Hrajem si s rapovým žánrem, a tohle je naše výpověď. Chytilová, Krumbachová, tahle generace, to byly určitě taky feministky, jen tomu tak nepotřebovaly neříkat. Někdo si třeba nechce říkat feministka, protože není dost radikální a každý den nebojuje na barikádách za práva žen, ale pro mě je feminismus v každodennosti. A i když v ní selháváš, neznamená to, že nejsi dobrá feministka.
Jak v rapu pracujete s chybovostí?
Erika: Celé to beru jako proces učení a hledání kompromisů. To, že nám vyjde track a jsou v něm chyby; to je ok. Ale pak jsou třeba omyly, které vznikají z nedorozumění, a to mě štve. Když jsme vytvářely videa k Macoše, spolupracovaly jsme s týpkama a dělalo nám hrozný problém jim vysvětlit naši představu. Když jsem kameru držela já nebo Kateřina, soustředily jsme se na jiné věci. S profesionální kamerou se trochu začala vytrácet výpověď.
Kateřina: Jo, ale byl to ambiciózní projekt, na který jsme neměly žádné peníze a obě jsme byly vytížené. A není úplně fér to házet jen na kluky, měli s tím dost práce. Jsem ráda, že to vzniklo. Jsou to zkušenosti. Naši tvorbu mám ráda i s chybami.
Na prvním EP z roku 2020 Z lásky jste se stylizovaly do vesnických žen, ale ani jedna z ní nepocházíte. Co pro vás venkov znamená?
Erika: Před časem jsem si v Sudetech pronajala pozemek a to mi nastartovalo fantazii. Připomínalo mi to, jak jsem tam jako malá jezdila s mámou. V sochařské tvorbě mě fascinoval moment šílenství a vybočení z normálu, hodně jsem tehdy četla Jáchyma Topola a Nicka Cavea. Bála jsem se, že se něco v jeden moment stane, a pak už nikdy nebude nic dobře. Bála jsem se chyb a přišlo mi, že ta opuštěná krajina, která je něčím i velmi plodná i zraněná, odráží moje vnitřní stavy. Dělala jsem tehdy hodně soch různých pastí, existenci jsem vnímala jako pohyb v prostředí, kde neustále číhá nebezpečí. Byla jsem posedlá překonáváním strachu a různým situacím jsem se vystavovala, jen abych si na ně zvykla. Tahle místa pro mě fungovala podobně; děsila mě a já se v nich snažila cítit dobře. Až časem mi došlo, že to je šalba lidské mysli a posílá tě do stejných míst a doufá, že to jednou dopadne jinak.
Kateřina: Pro mě je venkov o autenticitě, surovosti a obecněji o vystoupení z komfortu. Stále mám například problém mluvit před lidmi, a i proto dělám performance, abych se vystavovala pro mě nepříjemným situacím a naučila se s nimi pracovat. Zároveň jsem ale nucená chodit tzv. přes sebe a ztrácím pojem o tom, kde jsou moje limity. Ani jedna jsme se toho ještě nezbavily a vnímám, že nám to dost ovlivňuje každodenní interakce.
A co ve vaší symbolice představují auta?
Erika: Jsou symbolem osamění, emancipace i neviditelné péče. Pardubice – odkud pochází Kateřina – jsou místem, kde jezdí v autech jen osamělé ženy. Tenhle obraz se nám protnul s tím, že řada z nich je velmi schopných a emancipovaných, ale život prožívají samy – známe to z obou našich rodin. Skrývají nějaké pomyslné šílenství a my o něm začaly mluvit nahlas.
Určitě to taky odkazuje k tématu péče – když máte řidičák a jste jediní, kdo ho v rodině má, některé věci děláte jenom vy – dojet tam a zařídit tohle. Jízda v protisměru je zase způsob jak vyjádřit šílenství, narušení normality.
Kateřina: Pro mě je to i takový motiv Virginie Woolf – když jedu sama v autě, je to prostor jen pro mě: moje místo, záchranná síť, můžu utéct, když bude potřeba. Symbol nezávislosti.
Zdá se mi, že si připadáte hodně nesvobodné.
Erika: Jo, určitě. V životě jsem se tak cítila často. Dělám sochy psů, kteří jsou v různých fázích pocitu nesvobody. Pro formulaci svobody mi přijde zásadní pocit strachu a ohrožení. A pak pocit kontroly, vzdání se jí nebo potřeba utéci z nějaké situace pak prostupuje mojí veškerou tvorbou.
Kateřina: Čím jsem starší tím nesvobodnější se cítím. Na člověka dopadá dospělost, která znamená, že když chceš žít určitým způsobem, musíš si na to vydělat. Začínají přicházet dotazy na rodinu, kdy budu mít děti. Do toho klimatická změna. Poslední dobou ale řeším i nějakou biologickou podmíněnost. Můžu si donekonečna říkat, že jsem mladá, ale moje tělo to tak třeba nevidí. Snažím se přijít na to, jak si v těchhle znesvobodňujících tlacích najít cestu.
Eriko, ty už jsi naznačovala, žes do toho prvního EP vložila téma sexualizovaného násilí. Jaké to pro tebe je o tom veřejně mluvit?
Erika: Je to soustavný proces hledání odvahy. Ale ty texty nejsou jen o jednom konkrétním zážitku, ale o různých životních zkušenostech, který se ti – když je prožíváš – nemusí zdát dramatické, ale obecně jsou projevem rape culture, ve které žijeme. Násilí, ať emocionální, nebo fyzické, je přítomné ve všech těch textech. Ale už mě to unavuje, chtěla bych mluvit i o jiných věcech, který zažívám a ne pořád jen někoho šokovat. Ani nevím, proč bych to vlastně měla řešit já. Ať to vyřeší ti chlapi. To, že páchají sexualizovaný násilí, je jejich věc.
Nejhorší je, že je to součástí realit tolika lidí a častá copingová strategie je to neřešit. Když jsem o tom začala mluvit a najednou se mi svěřovalo se svými zážitky tolik holek, tak jsem měla pocit, že musím jít do boje. A tak jsem o tom začala psát.
A na té zmiňované Macoše z roku 2022 jste zpracovávaly jaké motivy?
Erika: Řešily jsme odchod z města, nesmyslnost hledání svobody v eskapismu párty života, osvobození v komunitě a přírodě. To už je takové omleté, ale stejně mi přijde ten poslední klip dojemný. Je to takové usmíření všech generací, sešly se tam moje ségra, máma, teta, přítelkyně mého bývalého přítele.
Kateřina: Bylo tam hodně sdíleného smutku z osamění, i metaforického – pocit, že jsi na něco sama, že nikam nezapadáš. Ale i hledání jiných spojenectví. Moje máma i babička jsou samy. Jako by osamění bylo jednou z linií toho být ženou (smích). Moje máma je třeba emancipovaná žena, ale v jejím věku – je jí přes padesát – si najít fajn chlapa, který není macho, skoro nejde. Naštěstí má spoustu kamarádek, takže nemá problém se zabavit. U babičky je to těžší, umírají jí kamarádky, není jí dobře, je hodně sama a je nešťastná. Představa hledání naplnění v takových podmínkách je tísnivá. Pointa celé té série je pro mě neviset na romantickém heteronormativním vztahu, ale rozvíjet i ty další, přátelství, sesterství.
Daří se vám to držet ve vašich malých realitách?
Erika: Snažíme se o to. Občas to taky znamená se před blízkými zastávat žen, které tak dobře neznáme. Vědomě budovat empatii.
Kateřina: Já mám kamarádky z dětství, a s těmi jsou ty naše vztahy a vždycky byly hierarchicky nastejno nebo nad těmi romantickými. Jsem přesvědčená o tom, že to jde.