Vlasta Čiháková-Noshiro je kritička, kurátorka a galeristka, která na české scéně působí (s pauzou mezi 70. a 80. lety, kdy žila a pracovala v Japonsku) už padesát let. Je předsedkyní Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků, místopředsedkyní české sekce mezinárodní asociace AICA a vede Galerii Kritiků, která každoročně uděluje Cenu pro Mladou malbu pro autory do třiceti let. Propaguje české umělce a umělkyně na zahraničních přehlídkách, pořádá konfrontační výstavy českého i mezinárodního umění a spolupracuje s řadou galerií a vysokých škol. A o české současné malbě říká, že v mezinárodním srovnání obstojí.
Malba je řadou lidí vnímána jako tradiční formát. Co si pod malbou představujete vy?
Současnou malbu nevnímám jako klasickou kategorii, spíš expandovanou, s formálními i obsahovými přesahy. Znamená to především kombinovanou s jiným médiem výrazu – kresbou, fotkou, koláží nebo videem –, nebo reliéfně vybíhající z plochy do prostoru. Pokud jde o obsah, v posledních třech letech jsme v rámci Ceny kritiky za mladou malbu oprášili klasické kategorie jako „portrét“, „krajina“, „zátiší“ – ve vnějším i vnitřním slova smyslu.
Je na těch klasických kategoriích malby jednoznačněji rozpoznatelná určitá tendence nebo vývoj v mladé české malbě v posledních letech? A má snaha něco takového vysledovat nebo pojmenovat vůbec smysl?
Pořádáme soutěž Ceny kritiky za mladou malbu proto, abychom postřehli vývoj ve vyjadřování, ve vizuálním jazyce malby, který se nakonec zapíše do historie. V minulých letech soutěže byl metodický důraz kladen buď na apropriaci, nebo na strukturální abstrakci. 13. ročník v roce 2020 však již poukazoval na příběh v obraze, v cyklech, kdy se děj odvíjel buď na základě osobních vzpomínek, zážitků, nebo popisu nějaké skutečné události. Specifikum 14. ročníku soutěže v roce 2021 zase bylo trochu jiné, se společným základem ostře sledované vizuality informačního, psychologického a sociologického pohledu umění na svět. 15. ročník s tematickým zadáním „portrét“ si zachoval při figurativním zobrazování vizi alternativních portrétů a konfrontační východisko s vizuálním světem informatiky, ale k němu se již umělci postavili trochu kritičtěji v rámci snahy o vlastní autentický způsob vyjádření. Konečně stávající 16. ročník soutěže se zaměřením na krajinu, vnější i vnitřní, přinesl jednak kulturně-ekologický způsob výrazu, avšak také důraz na intimní pojetí krajiny, jako je dům, kde bydlím, nebo i městská část či město, jež znám. A na letošní zadání „zátiší“ jsme velmi zvědaví…
Potřebuje mladá malba skupinové výstavy kvůli generační konfrontaci?
Určitě ano, z hlediska posouzení vývoje v zobrazování i vyjadřování také transgeneračně v rámci téhož tématu, kdy vystavující autoři sledují motivaci k obrazu ve vzájemném porovnávání mezi sebou. Proto jsem začala dělat už v 90. letech v Mánesu výstavy, které byly sice kritizovány, že jsou prezentací hlavně kurátorky, která na sebe chce upozornit, ale už první triptych „Archetypy – Prahy – Příroda v pohybu“ (to bylo video) ukázal, že rekapitulace jednotlivých trendů jako přehlídka je velmi užitečná k zakotvení jejich významu do dějin. Nakonec i sami umělci potřebují pracovat s kontextem, aktivně nebo pasivně, porovnávat různé koncepty v prezentaci. Je to také smyslem umělecké kritiky, protože teoretik tady není od toho, aby jako kritik pouze kritizoval, ale aby jako kurátor s umělcem spolupracoval. V Čechách byla kritika za minulého režimu zúžena do zcela účelové a neužitečné podoby.
Ustojí malba, když teoretickou reflexi nemá? Nepotřebuje ji méně než čistě konceptuální formáty?
Podle mě nemusí mít malba přímo teoretickou reflexi, může být intuitivní a interakčně přímá, jako třeba v případě realistické malby, ale myšlenkovou reflexi mít musí. Což není totéž, co konceptuální zaměření malby, ale musím přece něco reflektovat, abych mohla něco projektovat. Co potom nestačíme nebo neumíme odreagovat obrazem hned teď, pochopíme postupem času, historie už mnohé věci sama vysvětlila.
Je možné malbu vnímat jako popularizační formát, protože je přístupnější i širší veřejnosti v rámci obligátního hodnocení „to by se mi nad pohovku (ne)hodilo“?
Pokud zprostředkováváme prodej, přísně díla na prodej rozlišujeme od toho, co se vystavuje. Chápu, že si člověk nepověsí domů něco, co mu koliduje se soukromím nebo vkusem, ať už jde o obsah, nebo styl malby. Autoři a autorky sami jsou dnes z aukčních síní už tak vycvičení, že sami rozlišují svá díla na ta, co se prodávají, a na ta, co ne. Lze to odhadnout. To tak prostě je, že si širší vrstvy žádají širší srozumitelnost, ne-li polopatismus.
Pracují s tím autoři a autorky?
Oni ze své práce potřebují žít, takže se poučují v rámci zachování živobytí a sami nás také instruují. Teď mi jedna velmi sympatická mladá autorka sama řekla: „Tohle si neber, protože to oni nekupují.“ Protože já často vybírám podle svého vkusu, což se nemá, takže autoři a také prodejci mě korigují.
Není intuitivnost výběru tak silná, že ji vlastně nelze tlumit?
Já se uměním zabývám tak dlouho, že už nevím, jestli je to rozum, nebo intuice, co rozhoduje.
Kdo u nás sbírá a kupuje mladou malbu? Fungují už státní instituce, nebo pořád tu funkci suplují malé galerie?
Státní instituce vesměs pořádně nefungují, oporou jsou jen sběratelé. Doporučení od hodnotící komise ministerstva státním galeriím se respektuje jen v omezeném rozsahu, u příspěvkových institucí se vytvářejí čekací listiny a schváleným autorům se hned neplatí. Pro vítěze Ceny kritiky pro mladou malbu by případná akvizice znamenala být na čekačce několik let, což nemůžeme mladým udělat. Naštěstí se ještě najde pár sběratelů a soukromých galerií, co mladé autory/autorky prodají a dělají jim zároveň výstavy, jako třeba nyní spolupracujeme s aukčními síněmi Galerie Etcetera nebo Galerie Dolmen.
Je smysluplný argument, že alespoň malíři mohou hledat svůj výraz, místo aby začali malovat to, co se do institucí dostalo, a tím pádem spíš dostane znovu?
Rychlé sebeuspokojení hrozí podle mé zkušenosti spíš autodidaktům, školení autoři si pečlivě střeží svou úroveň, i při prodeji. Z mladých třeba Tereza Zichová nebo Klára Sedlo, co u nás poslední dobou vystavovaly, jsou teď hodně prodávané a opravdu mají každý obraz jiný a všechny dobré. Umožňuje to i jejich druh malby, pracují s fantazií a snovostí, mohou kvantitativně produkovat, aniž by upadly do nějaké manýry. Vesměs však i autoři/autorky jako Margita Titlová nebo Adam Štech, Evžen Šimera a další, kteří se etablovali v 90. letech a patří už do muzeí, jsou pro stimulaci současné malby pořád zásadním vzorem.
Je pro malbu důležité, v jakých kontextech je instalována? A jak se kontext výstav od výstavy mění?
Kontext je určitě důležitý, včetně způsobu instalace, ovlivňuje hodnocení díla. Znalostí kontextu dospíváme ke konfrontaci, rozpoznání hodnot, důležitý je i způsob vystavení díla. Ve vyhraněné formě vznikají přece i díla in situ, ryze kontextuální v rámci tvorby jednoho autora.
Je důležitá generační konfrontace?
Je a pomáhá oběma stranám. Teď třeba v naší galerii chystáme výstavu Klidožití, kde budou ve výběru kombinovaní klasičtí malíři s orientací na zátiší a mladí autoři z Ceny kritiky, kteří mají stejné tematické zadání, už se těšíme na inspirativní výsledek…
Vyhýbají se někteří malíři zařazování do skupinových konfrontací? Nebo některým dalším autorům a společným výstavám s těmi, kdo jim připadají „jinde“?
Někteří autoři mají pocit, že se nepotřebují poměřovat s těmi druhými. Vybírají si i kurátory a galerie podle nějaké strategie, která mi není moc jasná, stejně jako kde se bere ta přísnost k ostatním autorům a potřeba se měřit jen sám se sebou.
Je už dnes veškerá malba v podstatě konceptuální?
Já rozlišuji dva typy malířů. Jeden je kontextuální jako u klasiků typu Jiří David nebo Milan Knížák, kteří sledují vývoj a kontext a ve vztahu k němu jsou připraveni i experimentovat. Druhá skupina jen málokdy přechází do jiného média a je to výrazné hlavně u umělců, kteří se k malbě dostali až sekundárně, třeba.u grafiků nebo restaurátorů. Například Michal Tomek, původně restaurátor, který maluje takové humorné společenské bitky, myšlenkově originální a způsobem, kterým nikdo jiný nemaluje, dbá na velmi pečlivě provedenou malbu. Nebo Tomáš Kobolka, povoláním kameraman, jehož malířská práce mi připadala tak zajímavá, že jsme ho hned po první výstavě u nás vzali na Bienále současného umění do Florencie. Jeli jsme tam jen tak na skok na deinstalaci, a protože oni dva se ženou město Florencii ještě neviděli, domluvili jsme se, že během vyhlášení cen si ji rychle projedou a já zatím pohlídám zavazadla. Pak jsem s hrůzou z pódia zaslechla vyhlásit jeho jméno a šla jsem převzít sošku Lorenza Medicejského, ověšená taškami a igelitkami. Získal hlavní cenu za malbu tam, kde se účastnilo asi šest set jiných malířů z celého světa. Hned další rok získal cenu v Rakousku a vystavoval ve Švýcarsku a dále jinde v zahraničí. Má takovou civilizační polohu, dělá si ze všeho legraci, ale zajímavé jsou jeho metafory v malbě, vyjadřované názvy obrazů. Má jako kameraman kombinované vizuální vidění, dané tou jeho druhou profesí.
Potřebují obrazy názvy?
Usnadňuje to autorovi i kurátorovi práci s uspořádáním myšlenek a vyjádřením relevantních pojmů. Záleží ale na autorovi, jestli chce malby jen číslovat, nebo uvádět názvy, také rozhoduje typ malby.
Je v něčem česká malba specifická? Zmiňovala jste humor…
Humor je naše cenná deviza, ale myslím, že česká malba je hlavně dobrá. Když to srovnáte s produkcí Bienále ve Florencii, Benátkách nebo i na asijských přehlídkách, kde každá země favorizuje jiný kolorit, v tom srovnání česká malba konkurenci ustojí. Třeba Luděk Rathouský, toho jsem vždy v rámci jeho zvláštní invence hodně respektovala, nebo Patricie Fexová, Michal Pěchouček, Josef Bolf, Jiří Sopko a mnozí jiní. Jen pokud jde o můj osobní vkus, mně asi vadí přílišná sepjatost malby s novou technologií, je-li příliš těsná, např. malba opticky manipulovaná počítačem s přesahem do čisté dekorativnosti, ale tím žádného autora pro svůj vkus nediskriminuji.
Jsou důležité konfrontace se zahraničními umělci? Nebo to do určité míry supluje internet?
Konfrontace s jiným etnikem nebo virtuální realitou je jistě významným faktorem pro vývoj malby, ovšem nemusí se přehánět. Každý z nás víme, kdo a co ho inspiruje, a je dobré si užívat takové možnosti, ale s mírou, snad dokud se nevytvoří nad konfrontací nadhled.
Kdo nominuje soutěžící v Ceně kritiky? A kdo je hodnotí?
V porotě jsou smíšeni teoretikové s umělci, ale snažíme se, aby porotci neměli příliš různorodé zaměření, protože pak je ztížená diskuze a téměř nemožné se shodnout. V našem galerijním prostoru je třeba dobrat se počtu maximálně šesti-osmi finalistů ze zhruba třiceti přihlášených, ale uchazeči se sami hlásí na základě výzvy pořadatelů nebo jsou nominováni svými pedagogy a galeristy, kritiky nebo umělci. Nominací se účastní téměř všechny vysokoškolské ateliéry malby a kresby nebo i intermediální tvorby, v poslední době není moc koncepčně jasná pražská AVU. Kromě uměleckých škol nominují také volní kritici a kurátoři, jako je Martin Dostál nebo Petr Vaňous. Pravda je, že když zatím nikdo ze studentů a absolventů dané školy nebyl oceněn za těch osmnáct let, co Cenu kritiky pro mladou malbu děláme, tak už nastává slabší zájem a slábne i tendence nominovat. My se ale snažíme posuzovat finalisty velice objektivně.
Je vůbec v umění něco jako objektivní hodnocení možné?
Když se shodneme jednomyslně, což jako porota musíme, tak zřejmě ano, rozhodně není výsledek nějak subjektivní.
Otiskuje se do studentů vedení profesorů? Je rozpoznatelné, kterým prošli ateliérem?
Studenti teď hodně při studiu fluktuují přes různé ateliéry i stáže na dvou a více školách, takže to není tak, že by někdo někoho jednoznačně kopíroval. Ale je pravda, je-li pedagog hodně výrazný stylem a energický při školení, že stopa jeho vedení ve výuce se objeví. Např. studenti od Michaela Rittsteina byli vždy neomylně k poznání, stejně tak od Zdeňka Berana nebo Jiřího Sopka. To ale pociťujeme spíše my, ne nutně široká veřejnost.
Co podle vás dělá malbu dobrou malbou?
Především asi přirozené nadání pro malování, pak zajímavá a dobrá myšlenka, pečlivost provedení, stálá chuť a potřeba dobře malovat.
Výstava 17. ročníku Ceny za mladou malbu s tématem „Zátiší venkovní a vnitřní v expandované malbě / Still life outside and inside“ byla k vidění v Galerii Kritiků do 18. února. Porota ve složení Tereza Nováková, Micl, Lukáš Miffek, Renata Mužíková, Linda K. Sedláková a Vlasta Čiháková Noshiro pro letošní rok nominovala finalisty Elišku Astlovou, Glorii Grünwaldovou, Lucii Rosickou, Dominika Málka (2. místo, ateliér Milana Mikuláštíka a Juliuse Reichla na pražské AVU), Jakuba Ružinského (3. místo, ateliér Daniela Balabána, katedra malby FU Ostravské univerzity) a Lukáše Slavického (absolventa ateliéru Roberta Šalandy a Lukáše Machalického na AVU), který je laureátem.
