Galerie Benedikta Rejta v Lounech si v posledních letech vybudovala pevnou pozici mezi regionálními galeriemi, které má smysl sledovat a pravidelně navštěvovat. Ať už se jednalo o obsáhlé kolektivní výstavy, jakými byla Voda a Krása, nebo samostatné výstavy Sýkory, Šimotové a Mirvalda, návštěvník vždy z galerie odcházel v milém rozpoložení z lehkosti a nenáročnosti zdejších kurátorských koncepcí. Architektura galerie, která je sama o sobě velmi působivá, nedává příliš mnoho prostoru pro umělecká díla a jejich vnímání, někdy je zakryje, jindy jim dokonce vloží jiný význam. Výstava Tomáše Polcara Soma si však překvapivě dokázala složitý prostor zcela podmanit.
Tomáš Polcar vstoupil na uměleckou scénu v 90. letech 20. století s tématem odcizení člověka v industriální době. Zásadní zlom však přišel, když se odstěhoval z Prahy do Slavětína nad Ohří. Od té doby je jeho tvorba pevně spjatá s krajinou Českého středohoří. Na velkoformátových plátnech a objektech se věnuje přírodě a jejím proměnám v koloběhu dějů i času. Používá expresi a geometrii, aby vyjádřil harmonii a pracuje v obsáhlých tematických cyklech. Tři z nich byly vystaveny u Rejta.
Jeden z vystavených cyklů, Hnití plodí žití z roku 2007, pro nás může ilustrovat autorovo chápání nekonečného koloběhu přírody. Jedná se o abstrakní velkofomátovou černobílou malbu, kde se odehrává drama hemžení částic. Snaží se spojit, nebo oddělit; vyrůst nebo rozpadnout se. Není jasné, na kterou část koloběhu hnití a žití se právě díváme, a to je právě ono. Prostřednictvím zmnožení této nekonkrétnosti do mnoha tematicky stejných obrazů spatříme nekonečno.
Cyklus Sóma (2012–2013) dal název celé výstavě. Jeho námětem je včelí šestiúhelník. Ten je stavební jednotkou včelí plástve, která se stává i zde stavební jednotkou. Na plátně z nich vytváří sítě, v prostoru skulptury, které vstupují do prostoru galerie. Tím v sobě Sóma propojuje geometrickou a lyrickou abstrakci. Třetí cyklus Kyklos (2013) v galerii neuvidíte. Je umístěn přímo v krajině ve vesnici Slavětín nad Ohří, kde autor žije a tvoří. Monumentální sochy v krajině podléhají jejím vlivům, rozpadají se a vracejí materiály, ze kterých jsou vyrobeny, zpátky zemi.
Exprese, monumentálnost, silné téma i originalita a poctivost v nalézání přesnosti vyjádření jsou tím, čím si Polcar dokázal podmanit tolik vizuálně naléhavý prostor a nám jednou provždy dokázat, že to u Rejta jde.
