NICOLA TREZZI: V roce 1982 jste napsala text: „Od performance k malbě“, jehož pokračování pro toto číslo Flash Artu vytvořila Catherine Wood. Co se za těch 27 let změnilo?
Helena Kontová: Performance, procesuální umění, body art a videoart, ty všechny došly uznání jako umění během 60. a 70. let. Nová média a jazyky nahradily své tradiční formy, malba byla označována za mrtvou a pak jsme se najednou, na konci 70. let, stali svědky návratu k malbě, vytváření obrazů a zobrazování. Využívalo se veškerých jazykových inovací a experimentů předchozích desetiletí a malba přitom znovu prokázala své uplatnění jako nástroj současné tvorby. Malba a zobrazování byly přijaty jako vyjadřovací prostředky a ani dnes to vlastně není jiné: malba a performance jsou propojené a produkují zajímavé synergie, přičemž cesta „tam a zase zpět“ je více než kdy předtím součástí praxe. Neptáme se již ani na to, zda jdeme tam, nebo zpět, nebo kdy se pohybujeme mezi médii. Jsou umělci, jejichž živé obrazy čerpají inspiraci z historie malby, kterou znají z filmů nebo jiných médií: Spartacus Chetwynd či Ulla von Brandenburg, Luc Tuymans, Michael Borremans, Josh Smith, Jules de Balincourt, Adrian Ghenie, Victor Man, Elisabeth Peyton, Matthew Stone, Pietro Roccasalva, Matthieu Ronsse.
NT: Před osmi lety jste spoluzaložila Prague Biennale, jehož jádro tvoří sekce Expanded Painting, jež je interpretací základního textu Rosalindy Krauss nazvaného Sculpture in the Expanded Field [Sochařství v rozšířeném poli] (1979) a jeho kurátorským pokračováním. Může se rozšířit ještě dále?
HK: Název „Expanded Painting“ je parafrází eseje Rosalindy Krauss, v níž definuje sochařství jako rozšířené pole ve vztahu ke krajině a architektuře, a to formou negativního vymezení („ne-krajina“ či „ne-architektura“). Malba dnes funguje podobným způsobem jako ostatní média – film, video, hudba, performance, instalace. O malířských kvalitách rovněž hovoříme u videa, performance, filmu, instalací a hudby. „Expanded Painting“ není, podle zásady, kterou uplatňujeme na Prague Biennale, nutně malba vystupující mimo plátno, ale malba v celkovém 360° pohledu. Jakékoli umělecké dílo, které má obrazové kvality, je pro nás malbou. Může to být fotografie, instalace nebo video. Je to cokoli, co využívá malířské nebo obrazové prostředky.
NT: Své vnímání vašeho přístupu bych vyjádřil tím, že zmíním tři Malíře (velké M zde není náhodou), kteří začali velmi tradičně a posléze své dílo opravdu rozšířili. Vystavěli atmosféru na pomezí Dürerovy Melancholie a globálního exotismu: jsou to Victor Man, Andro Wekua a Pietro Roccasalva. Aby bylo možno tuto teorii ověřit, byli všichni tři pozváni na Prague Biennale; mají i některé společné galeristy (Gladstone, Rüdiger Schöttle, Zero…) a zaslechl jsem, že Wekua si nedávno dokonce koupil obraz od Mana. Co si o tom myslíte?
HK: Ano, mnozí dnešní umělci pracují s malbou velmi tradičním způsobem, stejně jako někteří významní umělci v minulosti (Gerhard Richter, Marcel Broodthaers), a jejich díla je možno zaměnit za staré mistry nebo za historické modernistické práce. Velmi dobrým příkladem tohoto směru jsou malíři Drážďanské školy, kteří získali výborné akademické školení v oblasti dějin a tradice malby. Měli jsme za to, že by bylo velmi vhodné tento druh malby předvést na Prague Biennale, a to především z důvodu stále aktivní akademické malířské tradice v této části světa, která byla po dlouhá léta spojená s komunistickým režimem, ale dokázala se posléze oživit zdroji ze současné kultury.
NT: Zdá se, že naše vnímání malby bylo hluboce ovlivněno relační estetikou. Nyní jej ovlivňuje performace, participace a obecně pozornost, kterou věnuje prostoru, který ale není dvourozměrný jako plátno, ale daleko spíše mnohorozměrný.
HK: Přesně tak, to máme na mysli, hovoříme-li o malbě v celkovém 360° pohledu. Pokud se zamyslíte nad jmény malířů, kteří se zúčastnili pražské přehlídky, jako Jacob Dahlgren, Jan Christensen, Ulla von Brandenburg, Victor Man či Andro Wekua, uvidíte, že náš koncept dobře ilustruje to, jak instalace náhodně hozených šipek, dřevěná socha, kresba na zdi nebo video dokážou vytvořit obraz s malířskými kvalitami.
NT: Daniel Richter, malíř, jehož díla se pohybují v cenové kategorii od 350000 do 600000 dolarů, se na dva dny připojil k pouličním umělcům, kteří před pařížským Centre Pompidou kreslí portréty. Richter si vydělal pouhých 50 eur, které následně jeho žena utratila za portrét vytvořený taiwanskou umělkyní, jež pracovala vedle jejího manžela. Po celé dva dny Richtera doprovázel Niklaas Maak z Frankfurter Algemeine Zeitung, který o celé akci napsal rozsáhlý článek. Myslíte, že Richterův pro- jekt také spadá do kategorie „Expanded Painting“?
HK: Performance a komunikace patří k nejdůležitějším součástem naší kultury a současného umění. Jak v nedávné minulosti ukázala relační estetika i mnohé umělecké postupy, může být tradiční malba rovněž součástí tohoto procesu. Jelikož Richtrova akce mezi pouličními malíři byla zamýšlena jako performance, můžeme ji i její další vývoj považovat za Expanded Painting…
NT: Pokud se v dějinách malby podíváme zpět, řekl bych, že první umělec, který tento zájem rozvíjel, byl Edvard Munch. Chtěl, aby malby fyzicky „dozrály“, nejlépe venku, a údajně nechával své poněkud zářivé barvy změkčit prostřednictvím prachu a špíny. Jednou dokonce prohlásil, že opravdový Munchův obraz by na sobě měl mít nějaké ty dírky a škrábance. Podle životopisců označoval Munch tento přístup slovy „co tě nezabije, to tě posílí“ nebo pomocí norského termínu „hestekur“ [koňská léčba], tedy léčba určená drsným zvířatům. To mi připomnělo, jak Guggenheimovo muzeum pozvalo umělce jménem Assume Vivid Astro Focus, aby v souvislosti s výstavou Kandinského prací udělal workshop. Co považujete za dnešní „hestekur“?
HK: „Přírodní“ prvky jsou často součástí procesu. Známe to z řady prací od 70. Let po současnost. Jan Christensen vytvořil na Prague Biennale nástěnnou malbu na staré rozbité vnější zdi haly v Karlíně. Na konci výstavy už vlivem deště a prachu úplně zmizela; to je jeden příklad „hestekur“, ale mohou být i jiné. Bootlegy Erica Doeringera můžeme rovněž považovat za „hestekur“ – léčbu sběratelské obsese vlastnit malby slavných umělců. Nebo náhodné textury Jacoba Dahlgrena vytvářené návštěvníky Bienále: každý, kdo se chtěl zúčastnit hry, mohl házet červené šipky.
NT: Vraťme se ale k Munchovi. Myslím, že sever je v tomto smyslu asi nejzajímavější: počínaje Ragnarem Kjartanssonem, který přetvořil islandský pavilon po dobu benátského Bienále na provizorní ateliér, v němž neúnavně den co den po celých šest měsíců maloval portrét mladého muže na pozadí Kanálu Grande, až po Ylvu Ogland, která proměnila Švédský institut stejně jako palírnu vodky, přičemž vše dokumentovala prostřednictvím malby, nebo dokonce ironické interpretace tvorby skupiny Cobra od Idy Ekblad a nebo třeba Jakoba Dahlgrena, který posledních deset let nosí pruhovaná trička, čímž vytváří pohyblivý abstraktní obraz jako od Daniela Burena. Je tohle nová hranice?
HK: Ano, všechno, co jste uvedl, považuji za výborný příklad „Expanded Painting“ v každodenním životě. Mezi nejlepšími současnými díly existuje mnoho příkladů těchto procesů. Pokud se zamyslíte nad instalacemi Piotra Uklanskiho nebo nad environmenty pro každodenní použití od Jorge Parda, pak vidíte, že v současném umění funguje vzájemná výměna mezi vizuální kulturou a každodenními procesy.
JACOB DAHLGREN, It’s a show curated by Maria and Madde the day nursery for my daughter 25.01.2010- 30.01.2010, 2010 [Je to přehlídka kurátorovaná Marií a Madde, které přes den hlídají mou dceru 25.01.2010-30.01.2010, 2010], Digitální obrazy, různé rozměry. S laskavým svolením Andrehn-Schiptjenko, Stockholm.
RAGNAR KJARTANSSON, The End – Venice [Konec – Benátky], 2009. Pohled na performanci na 53. Benátském bienále v Palazzo Michiel dal Brusà. Zakázka od Center for Icelandic Art (Centra islandského umění). S laskavým svolením umělce, i8, Reykjavík; Luhring Augustine, New York. Fotografie: Rafael Pinho.
JAN CHRISTENSEN, Untitled (Skull), [Bez názvu (Lebka)] 2005. Akrylové barvy, pohled do instalace v Karlin Hall, Prague Biennale 2, 2005. S laskavým svolením Gerhardsen Gerner, Berlín.
PIETRO ROCCASALVA, Tableau vivant from the exhibition O. H. Situazione d’opera in quattro stanze [Živý obraz z výstavy O. H. Situazione d’opera in quattro stanze], 2004. S laskavým svolením umělce a galerie Zero…, Miláno. Fotografie: Mario Di Paolo.
Helena Kontová je editorkou časopisů Flash Art International a Flash Art Czech & Slovak Edition.
Nicola Trezzi je americkým editorem Flash Art International.
