Většina výstavních projektů Evy Koťátkové z posledních let má jednu společnou charakteristiku – skoro vždy jsou doprovázeny jasně formulovanou koncepcí autorky, která komentuje především sociologický rozměr své tematiky. Zajímají ji vztahy jedince ke společnosti: jsou strukturované různými institucemi, které individuu organizují život a spoluvytváří i postoj k jeho vlastní tělesnosti. Variace na tento motiv nalézáme u Koťátkové často a podobnými otázkami se zaobírá i na své budějovické výstavě. Poměrně rozlehlý prostor galerie zaplnila výpravně řešenou instalací skládající se z několika odlišně řešených částí. Vstupní prostor sjednotil mřížový rastr vymalovaný na stěny, který vytvářel dojem, že celá místnost je interiérem klece; ohraničující, osobní prostor vnucený svému „uživateli“. Podobnou, tentokrát jen zvenčí přístupnou klecí se stala i jedna z dalších místností. Přes její mřížoví mohl návštěvník shlédnout realisticky vyhlížející instalaci pokoje zabydleného nepořádkem, v němž se prostřednictvím různých naaranžovaných artefaktů autorka snažila evokovat fragmenty vzpomínek různých životních rolí, které vyjadřovaly svůj společensky uvězňující status. Obdobné téma jsme mohli vnímat i u početné kolekce koláží a kreseb instalovaných v okolních místnostech. Výstavu doplnil autorčin starší videoprojekt konfrontující zkušenost stáří a dětství. Onen moment budoucí minulosti, který bylo možné vycítit z proslovů dětí opakujících fragmenty paměti starců, lze vnímat i v rámci celé instalace. Simulované životní role a funkce jsou reprezentovány ve velice realistickém pojetí vytvořeném skrze artefakty mající starožitný punc použití v minulých životech. Eva Koťátková tentokrát až překvapila, nakolik její doposud často schematizované přístupy přerostly do velice výpravného příběhu.
EVA KOŤÁTKOVÁ, pohled do výstavy Paralelní životopis, 2011, courtesy Meyer Riegger gallery, Berlín a Karlsruhe a hunt kastner gallery, Praha, foto: Jan Mohr.
Viktor Čech
