ROMAN ŠTĚTINA by

by 11. 4. 2012

Je známo, že málokterý současný umělec se uživí výhradně díky své tvorbě. Do života výtvarníků tak vstupují různé více či méně příbuzné profese, od těch komerčněji laděných až po spíše osvětové. Newyorské Drawing Center na toto téma před dvěma lety uspořádalo výstavu nazvanou Day Job, která sledovala vzájemné vlivy umělcovy volné tvorby a práce, jež mu zaplatí složenky. Výstava ukázala, že toto spojení je mnohdy spíše prvoplánové: ilustrátor učebnic biologie své kresby přenáší jen lehce pozměněné na velká plátna, zahradní architekt po večerech vytváří fiktivní krajinné koláže, právník se specializací na otázky copyrightu geometrizuje obrázky známých komiksových postaviček. V několika případech se nicméně objevil skutečně tvůrčí odstup od umělcova zaměstnání, který jej posunul nad rámec utilitárního vykonávání.

Český výtvarník Roman Štětina se sice této výstavy neúčastnil, ale jeho dílo by v daném kontextu rozhodně patřilo k těm velmi zajímavým. „Day job“ Romana Štětiny je práce pro Český rozhlas. Svůj zájem o éter přesahující každodenní „chození do práce“ už Štětina projevil v několika předchozích projektech (například Nocturne, 2009–2010). Instalace Studio: Místnost, kde koberce znamenají éter představená v galerii Jelení je z tohoto okruhu zatím nejvýraznější. Svého návštěvníka vtahuje do komorní narace umožňující postupné rozkrývání jednotlivých vrstev. Zvuková stopa v první místnosti galerie aktivuje divákovu vizuální představivost. Abstraktnější zvuky občas evokují bouřku, lineární sekvence kláves piana je spíše údernou rytmizací než hudbou, jakýmsi pokusem zvědavého dítěte s vervou vyzkoušet každý tón. V druhé místnosti příběh získává konkrétní obrysy. „Zvědavým dítětem“ je postava mapující zvukové možnosti ve studiu, kde se nahrávají rozhlasové hry. Štětina pracuje se vztahem obrazu a zvuku a jejich možnou alterací. Vidíme herce, jak se připravuje k vykonání určitého (zvukového) úkonu, ale ve chvíli, kdy zvuk skutečně zazní, obraz mizí. Nebo jinak: přesouvá se do éteru naší představy. Štětinova hra zároveň pracuje se silnou vizualitou samotného studia, ve kterém jsou běžné předměty jako schody nebo dveře téměř sochařsky vyňaty z původního kontextu, aby z nich mohlo být sejmuto jen to, co je pro éter podstatné. Půvab celé instalace spočívá v její jednoduchosti, která ale není povrchní. Aby divák „viděl“ zvuky a „slyšel“ obrazy, nepotřebuje žádné dovysvětlení. Instalace mu nabízí nevšední pohled do rozhlasového zákulisí i možností vlastního vnímání.

ROMAN ŠTĚTINA, Studio, 2011, jednokanálové HD video, video still, foto: archiv autora.

Karina Kottová

More stories by

Karina Kottová