Jiří David Čím více jsem svůj, tím více jsem jejich…

22. 4. 2015

Zbyněk Baladrán: Jak bys popsal svou tvorbu a to, čím ses zabýval v devadesátých letech? Z dnešního pohledu na ni navazuješ, nebo se spíš vymezuješ?

Jiří David: Tato doba byla pro mou práci určující, možná i více než druhá polovina let osmdesátých. Nikdy totiž neplatí ony „zažité“ teoretické stereotypy, snadno a pohodlně (schematicky, mechanicky) předávané, opisované, které jsou dnes často, bohužel navíc vědomě, ahistoricky zkreslovány. Vytrácí se z nich pak obyčejné dny a jejich skutečné prožitky, nejistoty, chyby, jemnosti, podstatné a většinou taky samozřejmě i nutně obsedantní nuance sdílených chvil, iluzí i mnoho dalších nahodilostí. V tomto kontextu jsem byl tedy asi spíše umělec počátku devadesátých let a to, co jsem dělal, bylo z obsahového hlediska vědomé balancovaní na hraně mezi sociální realitou a absurdní i melancholickou estetikou. Z hlediska formy je to tedy již nutně vyplývající hledání vztahu – často paradoxního (nečekaného, neočekávatelného), někdy ironického, nikdy však groteskního – mezi významem volného fragmentu a smyslem plochy, prázdnoty. Echo prázdnoty je pro mne nejpodstatnější a zásadně nesouvisí s omezováním vyjadřovacích prostředků, tak jak si mnozí myslí a rádi pak demonstrativně dokazují v pop-termínech, jako je například dematerializace, v domnělé obraně vůči démonu kapitalizace.

 

ZB: Je možné popsat, kam řadíš svoji práci? Myslím tím, jestli bys mohl vytvořit nějaký umělecký nebo společenský  kontext, do nějž bys ji umístil.

JD: Jednoznačnou odpověď ti nedám, nejsem si nikdy jistý ani sám sebou, ale možná právě ono hledání vlastního místa skrze vizuální prostředky, spojené s aktivní snahou porozumět aspoň částečně světu kolem nás, vytváří v doléhající výše jmenované prázdnotě prostor, v němž mohu chvíli (ko)exitovat. Je to uvědomělá práce s marností.

 

ZB: Dá se dnes uvažovat o umělecké autonomii, nebo dalo se o ní někdy uvažovat?

JD: „Oficiální“ rešerše ke slovu autonomie má několikero vysvětlení: funkční samostatnost, samospráva, svébytnost, nezávislost… co si z toho lze vybrat?! Je svébytnost nezávislostí? Nejsem si jistý! Je umělecká práce funkční samostatností? Ve své podstatě nikoliv. Museli bychom se ptát dál, co je myšleno onou funkcí, ale podobná tázání se už i na naší vizuální scéně stala akademicky formálním jazykem. Pokud by tedy platila umělecká autonomie ve smyslu uzavřeného procesu (jako tak populární příměr o věži ze slonové kosti) v náhledu k žité realitě, pak by veškeré jeho esteticko-etické prostředky byly nutně ryzí konstrukcí abstraktního smyslu. Pokud ale připustíme, že to není v našich silách a možnostech, ač o tom lze snít, pak se už samotná otázka po umělecké autonomii stává tautologií, tedy opět onou slovníkovou definicí v kruhu. Možná bych tedy použil něco svého: čím více jsme svoji, tím více jsme jejich…

 

Jiří Skála: Pohybuješ se mezi nápady, koncepty a médii. Máš nějakou metodiku, manifest, prohlášení, které se snažíš předat svým žákům? Milan Knížák například na začátku devadesátých let definoval intermedialitu na AVU, a přes své žáky tak ovlivnil část české výtvarné scény. Jak to je s tebou?

JD: Jiří, asi(?!) snadná odpověď, která Tě možná zklame, ale veškeré metodice se jako aktér v umění i jako pedagog bráním, seč mohu. Nějaká prohlášení či manifesty jsem sice napsal v osmdesátých, devadesátých i nultých letech a bylo to občas i citováno a publikováno, ale jaký to mělo na koho vliv, včetně mne, to nedokážu říci.

 

Tereza Velíková: Tvoje práce často lavírují mezi velmi osobní zpovědí a uměleckým aktivismem. Mohl bys nějak popsat, z čeho tyto dva téměř odlišné póly pramení?

JD: Z mého vnitřního sváru. Na jedné straně nejsem schopen vydržet společenský tlak (a poslední léta bych už to chtěl čím dál více!) a prudce veřejně reaguji na nějaké, dle mého, nespravedlnosti, svinstva a podrazy. Na druhé straně však věřím, že to, co umění může ještě v současnosti zcela nerozpustit do jiných společensky angažovaných (jistě i potřebných) sfér, je jeho nejvlastnější intimita a schopnost vidět a být vidět. Onou intimitou rozhodně nemyslím jen uzavřenou formální či obsahovou estetizaci, jež vede pouze k okrase, dekoraci nebo ke komerčnímu využití. Oním viděním myslím schopnost opravdového vidění, nikoliv transformovaného načteného/přeloženého vědění. Asi v tom smyslu, že se naše rozumová schopnost, aniž rezignuje, dokáže přirozeně, nespekulativně chovat jako náš instinkt, tedy náš prvotní smysl. V Čechách, a jistě nejen tady, je ztráta vidění velmi citelná nejen v oblasti teorie umění. Nemohu se však domnívat, tak naivní nejsem, i když bych, pro klid mé duše, mohl, že se vše děje jen ve své nejčistší, nejryzejší podobě. Neděje!

 

Daniela Baráčková: Jak se v průběhu let (ne)proměnily motivy, kvůli nimž se trvale věnuješ pedagogické činnosti? Vnímáš nějakou dynamiku v tom, co ti to osobně přináší a bere? A pokud ano, přichází změna spíše zvenčí, nebo zevnitř?

JD: Motivace setrvávat na vysokých uměleckých školách se u mne různě proměňuje a má co do činění i se schopnostmi studentů, které si s Milanem Salákem poslední léta vybíráme a snažíme se odhadnout jejich potenciál. Hraje v tom roli samozřejmě i mé přesvědčení, že význam umění tkví ve vzájemném transpersonálním sdílení.

To mi občas přináší radost, zvláště když je vidět chuť studentů něco dělat a občas i něco sdělovat. Na druhou stranu mi jsou protivné ty „dětské“ snahy s první podařenou kresbou/rešerší/tezí vystavovat hned v MOMA nebo aspoň v GHMP. Školní instituce jako takové ale bytostně od dětství nesnáším, cítím z nich až klaustrofobickou úzkost. Absurdní, co?

 

DB: Jaká výstava nebo dílo (vyjma tvých) ti v poslední době udělalo radost a čím?

JD: Vyjma mých, nic…nevyjímaje mne… Možná to ale přeci jen byla má únorová návštěva jednoho madridského muzea se „starým“ uměním, spojeného se známým videem Francise Alÿse The Nightwatch.

 

Milan Mikulaštík: Existuje nějaké umělecké dílo jiného umělce, které se ti natolik líbí, že tajně sníš o tom, kterak jsi jej vytvořil ty sám?

JD: Jsou to práce Giotta, Mantegni a taky něco od Piera della Francesky (smích).

 

MM: Jaké je tvé oblíbené jídlo, droga, sexuální praktika, strana (nikoliv politická), oblíbená barva, oblíbený kurátor a konečně nejoblíbenější filmový zloduch?

JD: Z jídla dnes asi dary moře, a to v jakékoliv podobě; drogy jsem vyzkoušel jen lehké, ale nebyl důvod jim propadnout; sexuální praktika (dost hrozný slovo, ne?) konvenční; tou stranou přesně nevím, co myslíš, ale nevyhledávám vždy tu temnou; barva zem zelená; kurátor, pokud se tím myslí člověk, tak ten, který je ochoten se kontemplativně spolupodílet na trápení (pak nejmenuji); filmový zloduch v současnosti asi Francis Underwood (Kevin Spacey) ze seriálu House of Cards.

MM: Kdyby existovala reinkarnace, čím bys chtěl být příště?

JD: Domníval jsem se doposud, že už žiji svůj život v nějaké formě reinkarnace, jen nevím, jestli je to za trest, nebo za odměnu, což asi souvisí s kreativitou. Takže entitou, která nepostrádá tuto schopnost, třeba i vodou…

 

MM: Co by sis vzal sebou na pustý ostrov?

JD: Jen lakonicky a stručně, co si budeme nalhávat, asi něco i někoho na možnost přežít… horší jsou však pusté ostrovy v hlavách, ne?! Zvláště když si to ani neuvědomuješ, což je pak nejhorší pro tvé okolí.

 

Petr Krátký: Jaký je tvůj ideál ženské krásy?

JD: (Úsměv) Tmavé oči, tmavé vlasy, třeba někdo z Jižní Ameriky nebo Asie, což sice má žena není, ale ve skutečnosti tmavé vlasy má.

 

PK: Jaká žena by u tebe rozhodně neměla šanci?

JD: Asi ta, ke které nejsem schopen se vědomě i podvědomě emocionálně vztáhnout

PK: Co na ženách obdivuješ?

JD: Začíná to být genderově ostřejší, měl bych si dát pozor – takže fyzické dispozice, šarm, noblesu, něhu, schopnost oddaného mateřství, ale i jistý druh nevypočitatelnosti spojené třeba i s rysy vědomé vyzývavosti, chceš-li, tak i drzosti, možná i střepy vulgarity. Pak jistě, a to i u kohokoliv jiného, taky přirozenou inteligenci. To pořadí lze obrátit a doplňovat.


PK:
Co bys vzkázal čtenářkám Flash Artu?

JD: Že umění je nejen marnost, ale zároveň i těžká dřina, pokud se pro něj skutečně rozhodnou. Je i kruté, bez slitování a hlavně na celý život… Proto jej dělá tak málo lidí a mnohem více o něm jen jakože přemýšlí, nebo o něm jen mluví či je zaměňují za jinou lidskou činnost.

 

 

Jiří David (1956) je umělec, žije a tvoří v Praze. Pro Pavilón České a Slovenské republiky na letošním 56. ročníku Benátského bienále vytvořil expozici s názvem Apotheosis. Kurátorkou projektu je Katarína Rusnáková. Ke shlédnutí je od 9. května do 22. listopadu 2015.

 

Zbyněk Baladrán, Dabiela Baráčková, Petr Krátký, Milan Mikuláštík, Jiří Skála a Tereza Velíková jsou umělci, kteří byli během svých studií žáky Jiřího Davida na AVU a UMPRUM.

 

Záběr z instalace projektu Jiřího Davida Apoteóza, Pavilón České a Slovenské republiky, Benátky 2015.

Proces vzniku projektu Apoteóza, Pavilón České a Slovenské republiky, Benátky 2015. Foto: archiv Jiřího Davida.

Záběr z instalace projektu Jiřího Davida Apoteóza, pavilon České a Slovenské republiky, Benátky 2015. Foto: archiv Jiřího Davida.

 

Připravila Eva Krátká

Find more stories

Home