Lenka Dolanová, historička umění a kurátorka, se intenzivně zajímá o přesahy umění, sociálních komunit a ekologie. Je zakládající členkou spolku Yo-yo, který od svého vzniku v březnu 2009 sdružuje umělce a kurátory a iniciuje aktivity na propojení umění, nových technologií a prostředí venkova. Jednoz činností spolku je i vydávání RurArtMapy se zacílením na mapování uměleckých, kulturních a ekologických organizací sídlících mimo přirozená kulturní centra.
Lenka Sýkorová: Mohla bys přiblížit aktivity sdružení Yo-Yo, z.vs.?
Lenka Dolanová: Yo-yo jsme založili s Michalem Kindernayem a Magdou Kobzovou jako platformu pro realizace našich kurátorských a jiných aktivit, když jsme ještě všichni působili zejména v Praze. Sdružení se od začátku zaměřilo na periferní oblasti, jak geograficky – první naše aktivity se odehrávaly na pražské „periferii“, v bubenečské čistírně odpadních vod –, tak i tematicky, kdy jsme se ukotvili zhruba někde na pomezí umění nových médií, ekologie a sociálního aktivismu.
Postupně se naší mimopražskou základnou stal bývalý kravín na Vysočině, prostor, který nyní nazýváme KRA – Kravín Rural Arts. Budování venkovské jednotky vlastními silami se ukázalo být náročnější, než jsme si na začátku představovali, a to jak po stránce spotřeby naší energie a financí, tak co se týče mezilidských vztahů. Nicméně prvotní myšlenka je stále blíže své realizaci. Mezitím se Yo-yo účastní různých mezinárodních projektů, které všechny drží základní linii ekologického a sociálněkritického myšlení, pěstovaného v údolí pod Železnými horami. Nejvíce viditelným jevem propojování venkovských lokalit se stává RurArtMapa; papírová verze oslavila čtvrté narozeniny, její online sestra je dosud ve vývoji.
LS: Jaké výhody a nevýhody přináší budování a provozování platformy pro umělecké aktivity s principy DIY, ekologického myšlení a kulturního aktivismu v lokálním venkovském prostředí?
LD: Výhody i nevýhody mají stejný základ, spočívají v tom, že venkov je uměleckými iniciativami – tedy alespoň takovými, které nespadají pod hlavičku folkloru či amatérského umění – téměř nezasažen. To s sebou nese větší svobodu pohybu na poli nezoraném, kde vše zanechává nějaký otisk, nebo alespoň zdánlivě. Na druhé straně je tu větší zodpovědnost, nutnost spolupráce se skupinami lidí s odlišnými názory a postoji a respektování místních zvyklostí a zkušeností. Doufám, že prostředí, v němž působíme, něčím obohacujeme, snad inspirujeme k jiným pohledům na věc. K vytvoření skutečného dialogu je ale zapotřebí dlouhodobých strategií napojování se na místní komunity, nalézání témat doutnajících někde pod povrchem, propojování zdánlivě neslučitelných elementů a samozřejmě neustálé kritické ohledávání stereotypů vlastních i jiných. V poslední době nás hodně úsilí stojí budování infrastruktury, takže viditelných aktivit tolik nebylo, ovšem pevně věřím, že se na jaře probudíme ze zimního spánku s novou energií.
Poetickým obrazem kravína je kra, ale nikoliv v moři, nýbrž ve stojatém blátivém rybníku střední Evropy, z které se občas do širého světa ozve poťouchlé havraní krákání. Neklidné útočiště spojující představu venkovského klidu s přívaly neodolatelné tvůrčí energie.
LS: Projekt RurArtMap mapuje periferní kulturní místa, prezentuje je a vytváří tak potažmo prostor pro networking. Mohla bys definovat smysl a účel RurArtMap (více http://artycok.tv/ lang/cs-cz/24458/rurart-map)?
LD: Prvotním cílem bylo zmapovat zajímavá místa a aktivity na venkově, zaměřené na umění a ekologii a jejich propojování. Přirozeně jsme začali v nejbližším okolí, poté se záběr postupně rozšiřoval. Uvědomili jsme si totiž, že se těmto aktivitám dostává málo pozornosti, často se něco děje doslova za humny a lidé o tom sice vědí v Praze, Brně či Pardubicích, ale už ne ve vesnici za kopcem. Komunikace probíhá mezi venkovskými lokalitami a hlavními uměleckými centry, což je přirozené, centra přinášejí znalé publikum a organizátoři jsou na ně napojení. Ovšem složitější, je komunikace mezi venkovskými lokalitami navzájem, a přitom by se mohly inspirovat a vzájemně obohacovat. A právě takovéto propojování je cílem RurArtMapy. Jejím velmi ambiciózním cílem je dát venkovské kultuře hlásnou troubu a sebevědomí, aby se nemusela vztahovat k městům pro sebepotvrzení a publikum, nýbrž hledala vlastní témata, byla samostatná, soběstačná, svébytná.
LS: Ve své činnosti se otevíráte mezinárodní spolupráci především ve střední Evropě. Existují podobné projekty a mapy ve světě?
LD: Přímo o mapě rurálních projektů nevím, což samozřejmě neznamená, že žádná neexistuje. Zajímavých venkovských rezidenčních i jiných center je po Evropě několik, mám pocit, že dobrý systém podpory existoval ve Velké Británii, ačkoliv i tam stejně jako jinde dochází v posledních letech ke snižování prostředků pro živé umění. Pro mě osobně byla velmi inspirativní návštěva organizace Grizedale Arts, sídlící v rekonstruované farmě v romantické oblasti Lake District. V Estonsku je rezidenční centrum MoKS, jehož organizátoři, mezi něž patří zvukový umělec John Grzinic, se zúčastnili konference Venkovské ráje?, kterou Yo-yo pořádalo na Vysočině před třemi lety; ve Švédsku na ostrově Öland sídlí Kultivator, který operuje na pomezí zemědělství a umění. Pro severské a baltské země funguje síť několika rezidenčních prostorů v odlehlých lokacích (Baltic-Nordic Network of Remote Art & Residency Centres), které vzájemně spolupracují, vyměňují si zkušenosti. Potenciál středoevropských uměnímilovných vesničanů teprve prozkoumáváme, zajímavé projekty tu nepochybně jsou, ale neví se o nich zdaleka tolik jako o těch výše zmíněných.
LS: Jsi již dnes schopna odhadnout, jestli svým kulturním aktivismem přispíváte k ekologickému rozvoji v regionu potažmo v regionech v ČR?
LD: Jelikož působíme spíše nepřímo, prostřednictvím uměleckých projektů s určitou dávkou ekologické citlivosti, která je pro nás samozřejmě nezbytná, míra přispění ekologickému rozvoji se těžko určuje. V poslední době jsme rozšířili záběr našich vysočinských spolupracovníků o Lucii Pelouchovou, která se věnuje ekologickému zemědělství na farmě Zastráň skoro co by kamenem dohodil od kravína. Poslední naše akce byly zaměřené na permakulturní zahrady a zacházení s vodou v zemědělské krajině. Zájem o tyto věci na Chotěbořsku poslední dobou stoupá a my jsme jedním z propojovacích elementů, místem potkávání lidí a aktivit. Výhodou může být i to, že projekty pod rouškou umění často lidé neberou tak úplně vážně, myslí si, že si jen tak hrajeme. Někdy se tak zdánlivě hravě dotkneme zásadních témat, která se nenápadně zadřou pod kůži.
RurArtMap / 2015 / foto: Michal Kindernay.
Náhled online podoby RurArtMap / 2015.
Lenka Sýkorová
