Začátkem října byla otevřena dlouho plánovaná výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Na rozdíl od předchozího ročníku, který proběhl v Brně, se tentokrát konala v proskleném atriu Veletržního paláce Národní galerie v Praze. Představili se na ní čtyři z pěti finalistů – Katarína Hládeková, Anna Hulačová, Aleš Čermák a Johana Střížková. Matyáš Chochola, který se nakonec stal laureátem tohoto ročníku, byl sice ve Veletržním paláci také přítomen, ale mimo společný prostor.
Od začátku jsem si kladla otázku, zda je bývalé Korzo (určené programům a akcím pro veřejnost) 1 vhodným místem pro tak prestižně vnímané ocenění, jakým je u nás CJCH. Institucionální zasazení má svá zřejmá opodstatnění, ale volba konkrétního výstavního prostoru se mi jevila jako poněkud diskutabilní. Každý z autorů zde sice měl svůj vyhraněný prostor, ale to by mohlo připomínat prezentace diplomantů AVU, které se tu pravidelně konají. Za lapidární chybu však považuji otevřenost prostoru do ulice skrze rozměrné okenní vitríny. Mnozí to sice vítali jako možnost komunikace s náhodným divákem, avšak autoři (vyjma Hládekové) s touto konfrontací nijak nepracovali, což podtrhuje i fakt, že Chochola se od místa plně distancoval a další dva umělci zde vytvořili kóje pro video a pro sochy. Jakému divákovi byla tato záměrná otevřenost určena? Kdo další, vyjma zaměstnanců NG, pravidelně kolem Veletržního paláce prochází? Jsou to skutečně oni potenciální návštěvníci? I kvůli podobným nejasnostem si myslím, že požadovaný prostor výstavě uškodil.
Výstavní místo finalisty nijak nesloučilo, potkali se ale naopak v tématech svých děl: ať už je to performativnost, tělo jako objekt, transcendentálnost, konec světa, fenomén astrálu a vesmírného prostoru, pohromy, ekologie současnosti, banálnost, věda, nebo filozofie versus svět. Vše s nějakým přesahem odkazovalo na aktuálnost minulosti versus budoucnost a na to, jak chápat věci, stavy právě tady a teď. Zřejmou odlišnost lze vidět pouze v práci Anny Hulačové. Ale pojďme se na tvorbu finalistů Chalupeckého ceny podívat postupně.
Johana Střížková prezentovala videoesej složenou z fragmentů lidské odcizenosti, obsedantně kompulsivních poruch či autistických rysů. Poetickým jazykem detailních záběrů, které narušují osobní zóny aktérů, vypráví autorka absurdní příběh odehrávající se v neurčitém bytě plném designu. Citlivost, které chce Střížková docílit, však narušuje právě tato vyumělkovanost prostředí, jež působí natolik odosobněně, až to evokuje pocit, kterému lze jen těžko uvěřit. Nový pojem hikikomori (odcizenost) se proto ztrácí. Celkovou atmosféru videoeseje podrývá i instalace rozteklých lentilek před blackboxem. Možný narativ je tak jen nadstavbou k již řečenému.
Do protipólu k této svým způsobem ženské tělesnosti se staví dílo Matyáše Chocholy plné pudů, tělních tekutin, vůní i určité obskurnosti. Vane z něj až určitý narcismus, podpořený i celkovými rozměry. Pokud by snad autor prezentoval jednotlivé instalace, musel by stejně, tak jak Hulačová, přemýšlet o nějakém zakotvujícím modulu. Směřování do nitra Veletržního paláce svým způsobem udrželo diváka v napětí, leč nenavodilo fetišistickou cestu očištění, jak by se dalo předpokládat. A to je to slovo – předpokládat. U Chocholy to nelze. Jednotlivé prvky (ohořelý mercedes, nefunkční posilovací stroje) byly poněkud zbytečným gestem, jakmile se však dostaneme dál, vše získává přesnější kontury. V poschodí se před námi objevuje bezčasí krajiny po katastrofě. Ze tmy postupně vyvstávají pahorky trosek civilizace. Pocit smíšených emocí je až schizofrenní – tu apeluje na přítomnost v podobě performance a tanečnice, která ji provádí, tu na vzpomínku a nakonec i na budoucnost. Halucinogenní vidění podtrhuje materiální exploze, která je tak trochu flashbackem, přesto ale funguje jako celek.
Podobný dojem neuchopitelnosti mohlo vyvolat i dílo Aleše Čermáka. Jeho videoprojekce sice není vizuálním smetištěm, ale svým způsobem znejišťuje diváka podobně jako Chochola. Jasný konceptuální základ se opírá o mnohé filozofické a intelektuální pojmy typu metafyzika, transformace mysli, algoritmus nebo Hölderlin. Primárně je však z videa vyčíst nelze. Stěží jsou pak srozumitelné běžnému divákovi. Umělec je tak na první pohled selektuje – na ty, co rozumí, a na ty, co k tomu mají daleko, avšak skrze jistou instruktážní formu jim zároveň podává pomocné vodítko. A tím se opět, podobně jako tomu je u Chocholy 2 či Střížkové, dotýká obrazu naší společnosti, když poukazuje na vyprázdněnost vztahu mezi pacientem a lékařem. Přestože Čermák některá filozofická fakta ilustruje (zároveň se dopouští i určitých mystifikací), je vizuální sběr různých pohledů na skutečnost postaven tak, aby diváka podnítil k přemýšlení o něm. Celkovou stísněnost a naléhavost tématu podtrhuje i poměrně výrazná instalace dronu, která odkazuje k místu, ze kterého nás budoucí civilizace pozoruje a učí se z našich chyb.
Opodál, nejblíže prosklené výloze, stojí dílo Kataríny Hládekové. Autorka jako jediná vycházela z možností daného výstavního prostoru, avšak ani u ní se nestalo výlohové okno komunikativním prvkem. To, co je u jiných autorů buď jasně viditelné na první pohled, nebo patrné po zhlédnutí celého díla, se u Kataríny projevilo jen v latentním náznaku. Vycházela sice ze zavedených zjednodušujících symbolů, ale abychom zahlédli ležatou osmičku, hashtag a závorku, museli bychom na expozici pohlížet z výšky, což zde pochopitelně není možné. Její takto poschovávaný koncept rezonoval s cyklickým opakováním, do kterého se společnost dostává. Často zjednodušujeme výrazy, kopírujeme fotografie, z důležitých věcí se stává méně důležité, významy se ztrácí – ale bylo zde skutečně patrné, že takto autorka opravdu pracuje? Možná svoji instalaci poněkud zjednodušila, takže i bedlivý divák zde poněkud tápe.
Posledním z pěti finalistů byla Anna Hulačová. Svým způsobem stála opodál od všech, přestože do atria zasáhla nejvýrazněji. Její žlutou kóji jsme mohli brát jako asociaci rojícího se včelstva. Při vernisáži výstavy, kdy jí probíhali další a další diváci, tak určitě fungovala, a jako jediná vypráví i jiný příběh – žádné apokalyptické vize o konci světa – čistě a lehce se zaměřuje na nepřetržitou práci lidského společenství, odkazuje k tématu řemesel či specifickému druhu folklóru. Sochařská díla Hulačové vycházejí ze simplexních forem přírodních národů a nezastírají ani inspiraci modernismem. Odkaz na mikrokosmos a různé kultury je zde nenápadný, až efemérní, ale je svým způsobem nenutící sociologickou sondou.
Co bychom však nakonec neměli opomenout, je skutečnost, že v rámci programu Ceny Jindřicha Chalupeckého se poprvé projevila snaha o konfrontaci s mezinárodní výtvarnou scénou. Otazník nad výběrem prostoru se tím však opět vrátil na začátek – v zadní části Korza vystavila své práce tematicky rezonující s tématy děl finalistů Francouzka Laure Provoust. Odpovídal tento prostor významu tvorby slavné nositelky britské Turnerovy ceny? Umístění její instalace se v konfrontaci s předešlými výstavními místy (Brusel, Londýn, New York) zdál více než neadekvátní.
Tereza Záchová je kurátorka a kritička umění.
1 http://www.ngprague.cz/korzo
2 Obdobnou paralelu k Chocholovi nacházím i v mome
Johana Střížková, Činitel šesti, 2016 film 12‘ 14‘‘, kamera: Viktor Smutný, zvuk: Petr Kapeller hráli: Jana Kozubková, Lukáš Kubík, Naděžda Sheshukova, Vanda Špitálníková, Jiří Novák, Dominika Andrašková, Jáchym Kučera, Mirka Mitísková, Štěpán Skalský, produkce: GPO za podpory: BioFilms, Magic Lab, Panavision foto: Peter Fabo.
Matyáš Chochola Magic, Exotic, Erotic, 2016 multimediální instalace, host: Ladislav Vondrák foto: Peter Fabo.
Anna Hulačová Továrna beton, kresba na papíře, plech, hlína, 2016.
Katarína Hládeková # ∞ ), 2016 instalace objektů, kov, textil, sklo, plast Foto: Peter Fabo.
