Pro práci Patricie Fexové, která svou nejnovější malířskou sérii představila v Galerii Václava Špály, je konstantně příznačná koncentrovaná práce v cyklech a znejisťování zavedených konvencí malby. Tradiční analytický přístup k předem koncepčně vymezenému tématu nyní ještě posiluje studiem doktorského programu na UPRUM, aniž by na druhé straně potlačila určitou senzuálnost svých děl.
Všechna tři patra galerie zaplnila cyklicky se opakujícími sestavami panoramatických „krajinných“ diptychů. Ty podle číslování každého jednotlivého plátna napovídají, že autorka si pohrává s možností jejich libovolného skládání do dvojic. Jednotlivé fragmenty, vytvořené neosobním „natěračským“ rukopisem, se zříkají jakéhokoliv nároku na autorský rukopis, čímž se projevuje její zaujetí grafickými počítačovými programy, kde lze krajinu chápat jako digitální rozostřené pozadí. Současně tento přístup konotuje s impresionistickým rozpadem objektu do barevných skvrn, které se v obraz skládají až na divákově sítnici.
Jednotlivá plátna těchto diptychů jsou pokaždé vytvořena jinou barvou, někdy jen v jiném odstínu, jindy v barvách kontrastních, což v místě jejich vzájemného setkání vytváří pomyslný horizont a iluzivní zdání krajiny. Barva tu tak představuje jediný výrazový element, stojící na rozhraní abstraktního a zobrazivého, což konvenuje autorčinu dlouhodobému ohledávání jemných hranic mezi těmito polaritami a polemizováním s iluzivností malby za použití úsporných výtvarných prostředků. Obrazy tak na jedné straně můžeme nahlížet jako čistě abstraktní práce, na straně druhé v nás stále podvědomě evokují krajinu.
Touto dualitou formy a vnímání přináší Fexová další příspěvek k diskuzi o propojenosti předmětného a nepředmětného a o vzájemném prostupování digitálního obrazu se současnou malbou. Fexová si však k tématu nachází vlastní cestu, na níž se jí daří ukazovat, jak poutavé může být koncentrované ohledávání hranic mezi racionálním a imaginativním čtením obrazu.
