Název výstavy Josefa Bolfa Tušení stínu byl inspirován stejnojmennou knihou od Ludvíka Součka, v níž skutečné informace dávají vzniknout jiné realitě. Daný princip v mnohém vystihuje i způsob Bolfovy práce, založený na neustálém pnutí mezi racionálními poznatky a silnou pocitovou imaginací. Výstava konfrontující zcela nové obrazy se staršími díly také potvrzuje, že Bolfova tvorba disponuje silnou vnitřní koncentrovaností, ale i jakousi schopností vnitřní revitalizace. Proto je také posun jeho nových děl do jisté míry výsledkem recyklace předchozích tvůrčích etap. V jeho případě však tento způsob práce nevyvolává pocit obsahové vyprázdněnosti, ale působí jako jev souznící se samotným duchem doby.
Nové Bolfovy obrazy, které se staly stěžejním segmentem výstavy, jsou vesměs založeny na kombinaci škrábané voskové techniky na straně jedné a ryze malířského přístupu, který uplatňoval před dvěma lety. Tehdejší tvorba také iniciovala nové prostupování motivů a kolážovité propojování vzájemně nesourodých scén, jež charakterizuje i tyto nové práce. Obrazové komplikovanosti vyšlo vstříc také architektonické řešení ochozu dělené na menší kabinetní celky, jež umožňuje divákovi blízký kontakt s plátnem. Na první pohled tyto obrazy působily výraznými karmínovými nebo modrými pigmenty vystupujícími z temného celku, zatímco při bližším kontaktu se vynořovaly jednotlivé ryté fragmenty figur ve stavu transformace v masku či zvíře, z paneláků se stávaly malé bortící se krabičky, prostupovaly se v nich jednotlivé prostory a světy, což jim dodávalo charakter amorfního stavu neustálé transformace.
Na principu komplikované vrstevnatosti a stále proměnlivé situace byla založena i instalace z koláží za černými panely ve středu expozice nebo protilehlá část parteru pojatá jako zrcadlová stěna. Tušové motivy, jež se s pohybem diváků proměňovaly, tu stále znovu dávaly vzniknout nové realitě, která se v okamžiku svého zrodu opět mění. Bolf tak kopíruje skutečnou komplikovanost a chaos vnějšího světa, v němž nacházíme i odraz sebe sama.
