Publikace Výstava jako médium, České umění 1957–1999 připravená a vydaná Vědecko-výzkumným pracovištěm AVU v Praze navazuje na předchozí projekty ústavu a pokračuje v mapování českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století. Oproti antologiím České umění 1938–1989 a České umění 1980–2010, které čerpaly ze zásadních dobových uměleckohistorických a autorských textů, se ústředním tématem nové knihy stalo médium výstavy, nabízející nový úhel pohledu a reflexi výtvarného umění. Dějiny umění jsou zde pojaty jako dějiny výstav, přelomových a významných událostí, přinášejících změnu diskurzu a dobových výstavních zvyklostí, v nichž výtvarná díla nefigurují jako izolované artefakty, ale jako dílky skládající celek výstavy, který funguje jako prostředek prezentace, komunikace, ale také jako ukazatel proměny dobových sociálních, politických a kulturních souvislostí a institucionálních rámců. Obrat k fenoménu výstavy a také kurátorství se v nedávné době dostaly do popředí zájmu v mezinárodním uměleckohistorickém kontextu; v českém prostředí patří kniha k prvním pokusům, jak nahlédnout komplexně na dějiny českého umění druhé poloviny 20. století touto optikou.
Výpravná publikace, čítající přes tisíc stránek, ve výborné grafické úpravě Adély Svobodové je rozdělena do dvou celků. První blok je věnován teoretickým studiím odborného týmu pracoviště, které médium výstavy zasazují do souvislostí aktuálního uměleckohistorického diskurzu (Dagmar Svatošová Exhibition histories: nová uměleckovědná disciplína), místních kulturních a politických souvislostí (Pavlína Morganová, Dějiny výstav – výstavy v dějinách) a zrodu kurátorství v Čechách (Terezie Nekvindová, Od komisaře ke kurátorce? Tvůrci výstav v českém umění ve druhé polovině 20. století). Texty poskytují vhled do mezinárodních souvislostí a současného přístupu k médiu výstavy a zároveň důkladně a přehledně popisují situaci ve specifických českých podmínkách se zaměřením na symptomatické události a osobnosti. Vzhledem k širokému časovému rozpětí vybraného období, během něhož došlo k zásadním proměnám ve vývoji umění, výstavní praxe, ale také politicko-institucionálních souvislostí, otevírají studie pole pro další bádání úžeji zaměřených textů a témat.
Ústřední část knihy tvoří Archiv výstav zahrnující přes šedesát výstav českého výtvarného umění z rozmezí let 1957–1999, které autorky vybraly jako klíčové a přelomové výstavní události, proměňující svým diskurzem, inovativní výstavní podobou a sdělením dobový kontext. Časové ohraničení začíná rokem 1957, kdy byl výstavní život po stalinistickém období znovu obnoven, a končí v transformačním období devadesátých let, v době kurátorského obratu, kdy je možné mluvit o médiu výstavy jako o specifickém formátu prezentace a zároveň je tato etapa již uzavřenou kapitolou českého umění. Jednotlivé výstavy jsou doprovázeny bohatým doprovodným materiálem, který se autorkám podařilo shromáždit z různých institucionálních, ale i běžně nedostupných soukromých archivů. Texty přibližují souvislosti vzniku a významu dané výstavy a jejího výtvarného, instalačního a dispozičního řešení; dobové tiskoviny, pozvánky a katalogy a fotografie zachycují podobu výstav. Především dobová fotografická dokumentace představuje cenný materiál, který nám dovoluje poodkrýt vizuální i obsahové sdělení výstavy, radikálnost výtvarného i instalačního řešení a zpětně reflektovat jejich význam.
Kniha Výstava jako médium patří k důležitým publikačním počinům, ukazuje nové způsoby uměleckohistorické interpretace dějin výtvarného umění a nabízí novou perspektivu pro reflexi uplynulých období. Obsáhlé kompendium s důkladně zpracovanými odbornými texty a nepřeberným množstvím vzácného archivního materiálu otevírá současně další otázky a témata, čekající na další zpracování.