V červenci se uskutečnil třetí ročník sympozia pod širým nebem pořádaný Institutem úzkosti, kurátorskou organizací Are a komunitním projektem LES – společenstvím pro pěstování, teorii a umění. V krajině Orlických hor na téměř třech hektarech lučního a lesního pozemku vzniká od roku 2019 permakulturní hospodářství. Na realizaci se podílejí mezioborově ekologové, aktivisté, umělci, místní obyvatelé a členové spřátelených spolků.
Oproti předchozímu ročníku narostl počet účastníků (letos se zúčastnilo kolem sta lidí) a program byl rozdělen do tří pracovních skupin – (Ne)lidské prostředí, Voda, houby, les a Neuroplasticita. Pro děti účastníků byla také zajištěna lesní skupina.
Jako nezkušený účastník kolaborativních akcí a zároveň častý návštěvník lesa jsem si během víkendu několikrát musela položit otázku, v jakých ohledech je pořádání sympozia v tomto měřítku přínosné a zda není v některých ohledech kontraproduktivní. Samozřejmě hlavním přínosem, a odhaduji si tvrdit i cílem události, je rozvíjení diskuze o environmentu a udržitelnosti zdrojů, prohloubení fyzického vztahu k půdě a krajině, ale i hlubší teoretické uvažování o antropocénu, a současně i „vtěleném a smyslovém přístupu k vědění jakožto alternativě k dominujícím epistemologiím západní modernity“[1]. Tyto aspekty se prolínaly všemi skupinami, ovšem každá byla zaměřená na zprostředkování specifického typu dovedností a vědomostí.
Osobně jsem se zúčastnila programu ve skupině Voda, houby, les. Motivací pro výběr této skupiny bylo načerpat praktické informace při starosti o zahradu i širší souvislosti v diskurzivním uvažování. První část programu vedla permakulturní designérka Denisa Tomášková, která se aktivně podílí na úpravě a rozvržení pozemku. Vedle základního vhledu do permakulturního zemědělství a retenční schopnosti lesa jsme (a také tipů na praktické využití – např. budování přirozených zábran ve stružkách, tak aby se voda při deštích zpomalila) po teoretické průpravě založili „rychlý“ kompost. Další části programu naší skupiny byly víceméně přednáškové – nadšený mykolog Jonáš Gruska nás seznámil mimo jiné s digitálními platformami, které při svém „lovu“ na houby využívá, a tím nakousl téma metafory podhoubí a technologického propojování. Připravil tak oslí můstek pro přehledovou přednášku diskurzivního uvažování Lenky Vráblíkové. Postdoktorandka z University of South Africa se zabývá výzkumem, který souvisí s mykorhizním prostředím ve feministickém diskurzu.
Skupina (Ne)lidské prostředí podobně jako Voda, houby, les měla program složený z teoretických i praktických výstupů. Společně pak budovali a zlepšovali příbytky pro hmyz a také výběh pro kozy a ovce, které jsou důležitým článkem v koloběhu hospodářství. Jiné, a z mého pohledu asi nejvíc transcendentální poslání, měla skupina Neuroplasticita. Program koncipovala Zuzana Blochová a Tereza Porybná. Hlavním motivem bylo seznámit účastníky s možností pracovat a zdokonalovat vlastní mysl a dokonce cíleně budovat nové neurony a neurotransmitery. Skupina měla nabitý časový rozvrh – od východu slunce (který je v červenci skutečně brzy) až do jedenácté večer účastníci mohli participovat na skupinových meditačních cvičeních využívajících např. principy denního snění, ale i hlubokou relaxaci, při níž je možné napojit se na mozkové vlny, které za bdělého stavu běžně nevyužíváme.
