Vzpomínám si na schůzku týmu v MACBA – muselo to být někdy kolem roku 2010 –, na níž se řešil muzejní časopis. Nedokázala jsem zformulovat, o čem by tak mohl být, a pouze jsem opakovala mantru, že potřebujeme novou referenční bázi. „Už žádná dialektika! Musí existovat jiný způsob chápání mimo osu Hegel–Marx–Adorno!“ V té době měli kolegové pocit, že opuštění kanonického politicko-pedagogického rámce by mohlo být velmi nebezpečné.
Ale co jsem ve skutečnosti říkala? Opuštění určitých konceptuálních premis a rozchod s intelektuálním univerzem levice by mohly znamenat orientaci na prázdné umělecké produkce vytvářené jen pro publikum, nebo ještě hůře s cílem uspokojit trh. To je fakt.
Zároveň mi ale připadalo obtížné udržovat estetická a ideologická východiska politicky angažovaného konceptualismu a jeho slepotu vůči genderové nerovnosti, intersekcionalitě a vlastnímu západnímu a bílému profilu.
Je možné ospravedlnit riziko vyplývající z opuštění tradice a vydání se vstříc neznámému? A bylo to skutečně neznámé? Nebo bylo prostě pouze potřeba se pečlivě vrátit do minulosti a shromáždit materiály, hlasy a díla, které by společně dokázaly vytvořit vesmír péče? Možná bylo načase, aby filozofii nahradila poezie bez obav z toho, že ostatní disciplíny zaniknou. Aha! Náhle jsem pocítila energii, která se sbírá kolem současného umění cílícího nikoli pouze na otevření významů, ale také na otevření umění jako všeprostupujícího prožitku lásky. Jelikož jsem pomalá, nedokázala jsem to hned zformulovat. Ale cítila jsem, že slova umělců, na nichž mi záleží – od Joan Jonas a Idy Applebroog až po Nancy Spero –, mi ukážou, jak přijmout otázku lásky jako otázku života.
Pociťovala jsem rovněž velké břemeno svého vzdělání i nevědomosti. Mé vzdělání bylo výsledkem mé touhy vyrovnat se svou užitečností v oboru mužům. Čím jiným také vysvětlit rozhodnutí jít studovat filozofii. Tato volba však zároveň byla – a předpokládám, že řada umělkyň na tom je stejně – velmi striktní z hlediska zakázané zkušenosti, osobního prožitku a identity. A právě tyto tři oblasti byly zdrojem problému. Jakého problému? Něčeho, čemu nebyla nikdy věnována pozornost. Působilo to dojmem, že se rituálně vyhýbáme nějakému tabu. Všichni mí učitelé – muži filozofové – zdůrazňovali význam kritické tradice. Tradice kladoucí důraz na odstup, logiku a oddělení. Zdálo se, že pravda může vzejít výhradně z binární logiky. Dokázala jsem to! Jelikož jsem pocházela z chudé venkovské rodiny, byla jsem ideálním subjektem, který by tento přístup mohl přijmout. Když jsem hledala téma pro svou magisterskou práci, narazila jsem na dokonalý materiál: Budu psát o Suzi Gablik a její snaze o návrat okouzlení do umění. Dodnes si vybavuji komisi při obhajobě. Kritizovala jsem její práci jako pokus o oslabení základů estetické teorie a úsudku prostřednictvím znovuzavedení spolupráce mezi estetikou a etikou, „který by nás mohl zavést zpět do středověku“.
Dobré na tom ale je, že cosi v přístupu mých učitelů mne k ní přímo vedlo: autorka, o níž ani oni ani posvátná adornovská škola nikdy neslyšeli. Její texty jsem od té doby nikdy neopustila. Ve své knize: Selhala Moderna? (Has Modernism Failed?) napsala: „Estetická autonomie je hluboce zakořeněná myšlenka – autonomie implikující morální a sociální oddělenost jako podmínku umělecké tvorby.“ Gablik byla toho názoru, že tuto myšlenku je třeba opustit a přijmout sjednocený pohled na svět, v němž umění a etika nejenom koexistují, ale přímo spolupracují. Nikdy mi nedošel obrovský význam, jaký má uvažování o těchto dvou pojmech: koexistence a spolupráce.
Z ničeho nic se mi jako impérium před očima vynořila autonomie. Zkušenost se zároveň ukázala jako látka schopná vytvářet podmínky pro vzájemnost a péči: koexistenci a spolupráci. Náboženství, s nímž jsem ve své učené akademické otupělosti chtěla bojovat, nebylo v poetickém jazyce Suzy Gablik (i mnoha dalších), ale v radikální institucionalizaci autonomie (a jejích základních kvalit) jako klíčového nástroje kolonizace kultury a zachování odlišnosti mezi kolonizátory a utlačovanými.
Zároveň se ale zdálo být velmi obtížné zaplavit touto zkušeností instituce. Co když by to – kritické hlasy podporující určité přijímané pohledy na funkci umění a umělců – všechno bez velkého zvažování odmítly jako chabý pokus získat si srdce publika? Aha, a z ničeho nic vládly celým uměleckým světem obavy o organizaci: systémy vystavování, participace – vše převedeno do kamene formy a funkce. Bílá krychle – její negativní prvky a požadavky na neutralitu – znovu získala na významu. Jak tedy vytvořit odlišnou zkušenost? Velkou a mocnou tak, že by západní umění mohlo na chvíli – nebo ještě lépe navždy – na tyto vzorce zapomenout? A zase je tu muzeum! Vypadalo to, jako bychom se bavili o formátovacích možnostech programů od Microsoftu při tvorbě textového dokumentu. A možná právě v tomto okamžiku jsem začala mít pocit, že živé umění nabízí spásnou energii. Pohyb, tanec, rituály vzývající a proměňující podmínky potřebné pro radikální transformaci směrem k sociální spravedlnosti. Na scénu se spolu s performancí dostala rovněž technologie a všichni umělci se také obraceli k přírodě, k epistemologii původních obyvatel, péči… A postupně, krůček po krůčku, se vyslovovaná slova, probíhající výzkum, to vše, co se po dlouhá desetiletí zdálo být uspořádané do škatulek – jako feminismus, ekologie či aktivismus –, začalo vzájemně sbližovat a dotýkat. Ne, že by k tomu docházelo v programech, to zatím ne, nebo že by se to skutečně odráželo ve strukturách uměleckých systémů či dokonce v uměleckém školství – to vše je ještě před námi.
Skutečně mám ale dojem, že se začíná utvářet význam nebinárního světa. A co říká? Vyjadřuje možnost – bez špetky utopie – žít bez násilí, jež si vynucují binární oddělení.
Žít bez násilí: a není snad umění právě o tomhle? Může to zobrazovat nebo se tím zabývat, ale skutečným a konečným cílem je udržet se mimo hájemství reality. Nová éra si žádá nového člověka: člověka schopného popsat svět bez katastrofy, bez duality nebe a pekla, lidstvo a přírodu. Proces přizpůsobení – mysli, těla i buněk – interpretaci života jako praxe, praxe vzájemně produktivních vztahů znalostí, myšlenek a péče se rodí z přesouvajících se mocenských vztahů. A v tom je podle mne hlavní přínos umění a umělců. Nacházení a naplňování nových forem tázání podtrhuje nevhodnost našich institucí. A co je důležitější: role, již smysly hrají při tvorbě jazyka, může umožnit epistemologickou transformaci, která vede k etické transformaci poznání, myšlení a péče.
Na začátku tohoto textu jsem předestřela možnost, že by filozofie mohla být nahrazena poezií. Zakončit bych ho pak chtěla tím, že vás vyzvu k tomu, abyste měli s filozofií slitování a dali jí možnost znovu vytvářet momenty, k jejichž vzniku měla jako disciplína sloužit: imaginaci imanence, epistemologickou vzájemnost, svobodu a lásku. Víc než kdy dříve potřebujeme, aby všechny jazyky vyjadřovaly myšlenky tvořící světy umožňující být spolu.
V tomto směru mě mé dlouhodobé kontakty s mladými umělci i spolupráce s TBA21 Academy na hře mezi uměním, vědou a politikou přiměly být pozornější k povaze struktur, jež vytváříme. Musíme se vyhnout stejným chybám. Již jsem se zmiňovala o svém studiu, ale stojí za to se zmínit i o mé nevědomosti, o tom, že je třeba radikálně změnit školství. A protože není možné zděděné struktury změnit přes noc, můžeme zavést systém štědrosti, který bude tak bohatý, tak aktivní a funkční, že dokáže přinášet vlastní výsledky bez analýzy či revoluce. Představte si třeba stůl natolik štědrý, že by se vzdal své desky a přijal místo ní louku; zbavil se svých statických čtyř nohou a přijal místo nich čtyři dokonale elastické kráčející nohy. I nadále by v něm bylo možno rozpoznat typologii „stolovosti“, ale jeho funkcí by již nebylo nést knihy nebo počítače, ale umožnit nám si lehnout a přemýšlet. Myslím, že s dokonalým pojmem pro popis tohoto stavu ztráty a získávání přišla Hannah Arendt: „worldlessness“ (absence světa). Slouží-li pojem „svět“ k označení hmatatelného prostoru, pak je ztráta světa pojmenováním povinného cvičení v nalézání nového pouta mezi všemi formami života. Toto pouto – louku, kráčející nohy, ale především umění a umělce – označuji jako lásku.
Věk lásky je věkem umění.
Poznámka: Tento článek jsem začala psát s úmyslem představit práci některých umělců a děl, která zásadně ovlivnila mé myšlení. Od filmů Army of Love (2016), Sea Lovers (2020) a Oceano de Amor (2019) od Ingo Niermanna (mého manžela), prací Heather Phillipson, od níž jsem si vypůjčila název, až po díla Taloi Havini, s níž v současné době pracuji na premiéře jejího fantastického díla v benátském Ocean Space v březnu 2021, nebo velmi inspirativní činnost Cibelle Bastos či Nehy Choksi… Mám pocit, že tento text je pouze velice skromným úvodem k obrovskému procesu uvažování a zkoumání, který, doufejme, podnítí i další k tomu, aby přispěli svým vlastním výzkumem a zkušeností ke snaze o dosažení empatického světa.
Chus Martínez je ředitelkou Art Institute při FHNW Academy of Arts and Design v Basileji a v letech 2021–22 také kurátorkou benátského Ocean Space – centra TBA21–Academy pro rozvoj znalostí, výzkumu a hájení práv oceánů prostřednictvím umění. V minulosti vedla projekt The Current II (2018–20), iniciovaný TBA21–Academy. Ten se stal inspirací pro řadu seminářů a konferencí s názvem Art is Ocean konaných v Art Institute, které zkoumají roli umělců v pojetí nového prožitku přírody.
