Zlínský salon mladých opět otevírá své brány a na návštěvníka opět čekají mnohá kontroverzní překvapení. Pamětníky událostí z roku 2017 jistě při spojení slov „zlínský“ a „salon“ okamžitě napadne otázka: A kolik tam letos vystavuje žen? Raději se jí tedy zbavme hned na začátku. Jak mě ujistili oba kurátoři letošního ročníku Tea Záchová a Nikolas Bernáth, „salon je genderově, rasově i menšinově vyrovnaný“ a já k tomu dodávám: natolik, nakolik to v počtu třinácti vystavujících lze.
To, co by nás však na letošním salonu mladých mělo zarazit, je dvojice kurátorů, třináct vystavujících a téma. Právě v tomto se totiž naprosto vymyká tradici, ke které se hlásí. Historii slavných Zlínských salonů začal psát v roce 1936 Antonín Baťa. Jejich cílem bylo mezi přehlídkou současných autorů nacházet osobnosti a akvizice pro vznikající galerii. Do roku 2017 autory na salon vybírala porota složená z nezávislých kurátorů. Tuto nezávislou porotu letos vystřídala kurátorská dvojice a širokou plejádu autorů zastoupilo pouhých třináct česko-slovenských umělců.
Jako by salon snad ani nebyl salonem. A dokonce už není ani salonem mladých. Ten totiž prezentuje autory do třiceti let, což v tomto případě nesplňuje drtivá většina vystavujících. Výběr témat mladých umělců formou salonu také přináší jistá nebezpečí. Divák totiž může dojít k mylnému závěru, že toto je reprezentativní výběr jedné generace, která řeší pouze klimatickou, geografickou a kulturní krizi a kapitalismus. Ale právě toto je na letošní formě salonu velmi sympatické!
Jako by tento salon ne-salon mladých a starých byl naléhavou stávkou světa umění, která namísto salonní konverzace řeší skutečné a naléhavé problémy.
Téma Země pod nohama je v podstatě abstraktní nebo minimálně mnohoznačné, ale společně s dvojicí Nebem nad hlavou, tedy druhou částí salonu, která se nachází v Památníku Tomáše Bati, nám poskytuje pevnou půdu pod nohama. Půdu, která se možná brzy zničí, vyprahne, nebo zmizí úplně, a to nejen v on-line světě. Naše Země pod nohama je představena jako něco nestálého, mizejícího a možná že už i něco nepotřebného. A ne, opravdu nám nepomůže Nebe ani hlava v oblacích a velké sny a skutky, v tomto ohledu je salon více než naléhavý a burcující.
Jako by opravdu nastal čas na změnu světa umění. Ceny, o kterých už léta víme, že neplní svoji funkci, se přestaly udílet, před galeriemi se kvůli angažovanému umění začaly pořádat demonstrace a salonní blufování vystřídala věcná kritika. Svět umění, ve kterém už není místo pro nepřehodnocené konvence a stará řešení.
