Sběr hub je ve střední a východní Evropě běžný. 70 % obyvatel České republiky chodí do lesa sbírat houby, a průměrná domácnost jich za rok nasbírá téměř 11 kg.[i] Díky tomu patří Česko mezi mykofilní společnosti, tj. společnosti, které si hub cení. Opakem jsou společnosti mykofobní – jako například Velká Británie nebo USA –, v nichž nejsou houby příliš známé a lidé se jich bojí. Dělení na mykofilní a mykofobní poprvé použila lékařka ruského původu Valentina Pavlovna Wasson žijící v emigraci v USA. Ta je spolu se svým manželem Gordonem Wassonem považována za zakladatelku etnomykologie, vědního oboru zkoumajícího historické používání a sociokulturní vliv hub.
K houbám jsme se my, autorky textu, dostaly různými cestami. Lenka je rodačka z Česka, a tak byla mykofilií obklopena už odmala. Její babička Jana Divišová ji s sebou brala do lesa a učila ji vše důležité o houbách – kde je hledat, jak je poznat, sbírat, zpracovávat a uchovávat. Stejně jako její babička i Lenka ve víru houbařské vášně snadno zabloudí a ráda se chlubí svými houbařskými zážitky. Tyto příhody mívají často nostalgický nádech, protože s sebou nesou nejrůznější vzpomínky, zejména na dětství a domov. Elspeth vyrostla na jihu Anglie. S houbami a jejich texturou a vůní se v dětství a dospívání setkala pouze v podobě žampionů zabalených v plastu na polici v supermarketu. Houbaření objevila až v roce 2016 ve Finsku. Tady si uvědomila, že o houbách a houbaření ona ani její rodina vlastně nic neví. Okamžitě ji chytlo to, čemu feministické antropoložky říkají „houbařská horečka“. Teď se Elspeth učí určovat huby a pomáhá ostatním, kteří tak jako ona vyrostli-y v britské mykofobní kultuře rozlišovat jedlé druhy od nejedlých a jedovatých. Je tomu tak i při procházkách, na které chodí s maminkou. Ta ale ještě nenašla odvahu ochutnat lišky (catharellus cibarius) a smrkové hříbky (boletus edulis), které spolu našly.
Jak plyne z výše uvedeného, je náš vztah k houbám primárně praktický, situovaný, vztahový a afektivní. To nám umožňuje propojovat kulturu houbaření a vnímavost k neobvyklé biologii a ekologii hub s feminismem. Tato kombinace také definuje naše kritické zkoumání, které se zaměřuje na dekonstrukci jevů definovaných logikou extrémních binárních polarizací, jako je například cizí × náš, a mezi které patří xenofobní a rasistický nacionalismus, genderové a sexuální násilí a destrukce životního prostředí.
Podle etnomykologie je důvodem polarizace kulturních přístupů k houbám (tedy mykofobie a mykofilie) nejen jejich nezvyklá biologie, ekologie a obrovská biodiverzita, ale také skutečnost, že moderní věda toho o těchto organismech stále mnoho neví. Tradičně mykofobní země jako USA a Velká Británie, což jsou také země, které stále zaujímají hegemonní pozici v rámci světové ekonomiky, politiky, kultury a produkce znalostí, se v posledních letech navíc posunují směrem k mykofilii. Mycellium a jeho metafory se tak čím dál více rozrůstají oblastmi technovědy, ekonomiky, ekologie, politiky, filozofie, populární kultury a umění, a tak také mezi těmito oblastmi vytvářejí předivo nových kontaktů a vztahů. V akademickém světě to dokonce některé badatele a badatelky vedlo k tomu, že ohlašují další významný a nový obrat v západním myšlení – „obrat mykologický“.
Naše práce z tohoto obratu vychází a zasahuje do něj tím, že zkoumá stopy, které houby a jejich metafory zanechávají v politických a estetických artikulacích národní identity, rasy, genderu, sexuality a vztahů mezi lidskými a ne-lidskými bytostmi. Klademe si rovněž otázku, zda se můžeme poučit z houbaření jako situované, vztahové, materiální a afektivní praxe, a zkoumáme, jaký význam může mít setkávání s houbami mimo ekologii lesa. Náš výzkum vychází z metodologie vytvořené feministickou antropoložkou Annou Tsing. Ta komplikuje fixní polarizované obzory utopie a apokalypsy, kterým dominují debaty o změně klimatu a z ní vycházející enviromentální a socioekonomická prekarizace. Tsing tak hledá a promýšlí způsoby toho, jak můžeme čelit nekontrolovatelným důsledkům tohoto globálního procesu.[ii] Na základě přístupu Anny Tsing a poučení ze samotné biologie a ekologie hub nechápeme mykofobii a mykofilii jako výhradně binární pojmy definující společnosti jako celek, ale jako propletené, situované a vzájemně se ustavující kulturní pozice. Tento přístup nám slouží jako analytická metoda ke studiu ztělesnění a sounáležitosti, která nám umožňuje zkoumat nejen úspěšné fungování koloniality, heteropatriarchátu, rasového kapitalismu a antropocentrismu, ale také si všímat míst odporu vůči těmto globálním mocenským systémům.
Od houbových narativů k mykorhizním setkáním
Houby jsou podmanivé a charismatické organismy. Řada osobností, které se zabývají mykologií ve spojení s aktivismem, podnikáním, léčitelstvím a vědeckým výzkumem, je přesvědčená, že houby mohou poskytnout řešení mnoha problémů, počínaje rakovinou až po změnu klimatu. NASA například testuje mykoarchitekturu vytvářenou z mycelia tvořeného rozvětvenou nitkovitou sítí podzemních vláken za účelem stavby potenciálních obydlí na Měsíci a Marsu. Wellness a farmaceutický průmysl staví na tom, že houby mohou být využívány jako probiotika a že mohou léčit různé neduhy lidského těla i duše. Výzkum psylocybinu se jeví jako nadějný směr v oblasti léčby úzkostí a deprese. Britská módní návrhářka Stella McCartney prodává pod značkou „Mylo“ oděvy vyrobené z laboratorně vypěstované umělé kůže na bázi hub. Quorn, oblíbená vegetariánská a veganská náhražka masa, je svou podstatou mykoprotein. Vápenatka mnohohlavá (Physarum polycephalum), která je tradičně využívaná jako modelový organismus v biologickém, biochemickém a genetickém výzkumu, se nedávno začala používat i k navrhování různých systémů. Vápenatka se tak například rozrostla do tvaru tokijské železniční sítě nebo dálnic v USA. Stala se ale také nástrojem explicitní kontroly a útlaku, když byla použita k predikci migračních toků z Mexika do USA. Poznatek, že houby umí rozkládat materiály, byl zase využit v mykoremediaci. Tento proces využívá dekompozičních schopností hub k ekonomicky efektivnímu a ekologickému čistění kontaminované vody a půdy. V neposlední řadě jsou pak houby chutnou delikatesou a v mnoha kulturách i nedílnou součástí každodenní stravy.
Houby jsou obzvláště účinné také jako pohlcovače představ a příběhů – podmanivým způsobem poutají naši představivost. Jedna z metafor, které dominují současné mykologické imaginaci, je představa decentralizované sítě. Mycelium se zpodobňuje jako druh potrubí, například jako internet stromů v lese [Wood Wide Web], což je metafora, s kterou přišla a kterou zpopularizovala kanadská ekoložka Suzan Simard. Podobně i poradkyně a poradci v oblasti kryptoměn a blockchainu používají srovnání mezi decentralizovanou strukturou bitcoinu a mycelia. Uskupení Spore Liberation Front (Fronta za osvobození spor, SLF) zase považuje houby za cítící formu života uspořádanou do sítě a bere si houby za vzor radikální politické akce proti útlaku. James Cameron čerpá z mykorhizních vztahů hub a stromů zpopularizovaných Suzan Simard ve svém velkofilmu Avatar (2009). Tato představa se v zásadě neliší od způsobu, jak houby chápe SLF: Na mimozemském měsíci Pandoře roste „Rodný strom“, který prostřednictvím biologické sítě propojuje všechny živé bytosti včetně humanoidního domorodého kmene Naʼvi. Pandora se ale přesto stává jevištěm, na kterém se znovu vypravuje příběh koloniálního imperialismu prostřednictvím heroické a transformativní pouti kolonizátora.
na papíře, 2021.
Biologické a kulturní projevy hub používá i řada dalších filmů a televizních pořadů. „The Healing Trip“ je název prvního dílu dokumentární série The Goop Lab (2020) streamovací služby Netflix, jež propaguje společnost Goop zaměřenou na životní styl a wellness, kterou založila americká herečka Gwyneth Paltrow. „The Healing Trip“ úspěšně využívá spojení mezi houbami, zdravím a idealizovanou ženskostí. Ve filmech Phantom Thread (č. Nit z přízraků, r. Paul Thomas Anderson, 2017) a The Beguiled (č. Oklamaný, r. Sophia Coppola, 2017) zase používají ženy jedovaté houby jako zbraň v boji s tzv. toxickou maskulinitou. Houby v sobě mají mytickou sílu, ať už jako symbol hlubokého propojení, prostředek tělesného či duchovního uzdravení, nebo jako poslové smrti.
V evropských zemích je spojení mezi houbami, rozkladem a smrtí přítomno už nejméně od středověku. V moderní historii se toto spojení dočkalo nechvalné proslulosti v podobě antisemitské propagandistické dětské knihy Der Giftpilz (Jedovatá houba) vydané roce 1938 v nacistickém Německu nakladatelstvím Der Stűrmer. Účelem této knihy nebylo pouze podnítit strach a nenávist, ale také aktivizovat zapojení lidí do pronásledování Židů a tak umést cestu k přímo zmíněnému „konečnému řešení“ v podobě vyhlazení židovské populace. Za tímto účelem kniha dehumanizovala Židy prostřednictvím přirovnání k jedovatým houbám. V roce 2020 vyšla tato publikace pod českým titulem Jedovatá houba v nakladatelství Guidemedia, které je propojené s českou neofašistickou a neonacistickou scénou. Houbaření ale v Česku slouží také jako definiční prvek národní identity i v mainstreamové politické kultuře.[iii] Facebookový status ministerstva zahraničních věcí ze září 2020 například popisuje Česko jako „houbařskou velmoc“. Ve stejném roce použil ve své kampani do senátu sbírání hub i poslanec za ANO Karel Rais. Na sociálních sítích mluvil o své lásce k houbaření a rodině a sliboval, že se bude stavět proti všem opatřením zaměřeným na omezení a zpoplatnění sběru hub, která údajně chtěla Česku vnutit Evropská unie.
Houby se ale nepoužívají k vyjednávání identity a určování toho, kdo je „náš“ a kdo „cizí“, jen v rámci racializovaného moderního národního státu. Odkazy na tyto organizmy se také čím dál častěji objevují v kulturní produkci, která se zaměřuje na měřítko globálnosti vyvolané antropogenní změnou klimatu. V roce 2008 přednesl významný americký mykolog a podnikatel Paul Stamets v rámci fóra TED přednášku nazvanou „Šest způsobů, jak mohou houby zachránit svět“, v níž rozvinul některé z myšlenek ze své knihy Mycelium Running: How Mushrooms Can Help Save the World vydané v roce 2005. Stametsova práce s myceliem má obrovský dopad, a to zejména v oblasti mykoremediace ekosystémů a mykopesticidů. Dokonce je po něm pojmenována i hlavní postava nové řady seriálu Star Trek Star Trek: Discovery. Ta zkoumá síť podhoubí jako samostatnou podoblast vesmíru (myceliální rovina prostoročasu), která propojuje všechny části multiverza. Postava jménem Paul Stamets, již hraje Anthony Rapp, vede tým, který navrhne pohonný systém „spore drive“, díky němuž lze v okamžiku po této síti překonávat obrovské vzdálenosti. Touto astromykotechnologií je vybavena Spojená federace planet, která jej používá k prosazování svých politických zájmů proti různým nepřátelům, jako například Klingonské říši a Smaragdovému řetězci. Implicitně se přitom rozumí, že ochrana zájmů Federace je totéž co záchrana „vesmíru“. Do tohoto vesmíru se nicméně počítají pouze určité planety a obyvatelé.
Houbové příběhy paternalismu a kolonialismu v seriálu Star Trek: Discovery a v již dříve zmíněném snímku Avatar nejsou zase tak odlišné od těch, které začátkem 90. let předkládaly filmy typu Tanec s vlky (1990) nebo Poslední mohykán (1992). Posledně jmenované snímky podle badatelky Eve Tuck a badatele K. Wayne Yang nabízí rámec, který posunuje koloniální osadníky a osadnice do pozice nevinných. Tento „ posun do pozice nevinnosti“ je tvořen řadou únikových strategií, které se „problematicky snaží usmířit pocit provinění a spoluviny osadníků a osadnic a tak zachránit jejich budoucnost“.[iv] Pravidlo nezasahování do přirozeného vývoje druhu či kultury (v případě Star Treku) či použití fantazie adopce původními obyvateli (Avatar) jsou mechanizmy usnadňující osadníkům a osadnicím takovýto „posun do pozice nevinnosti“, zatímco využití myceliální sítě tyto koloniální příběhy expanduje na úroveň multi-světa a multiverza.
Umělecké a kulturní praktiky, které se zaměřují na houby, nicméně nemusí vždy sledovat tuto logiku. Mykorhiza popisuje vzájemně prospěšné propojení mezi houbou a rostlinou. Na základě tohoto vztahu jsme vytvořily koncept mykorhizního setkání. Pojmenováváme tak feministickou dekolonizační praxi, která se prostřednictvím sebereflektujících vztahů s houbami snaží vyvolat jiné pohyby a umožnit jiné posuny, než je posun k nevinnosti, který popsaly-i Tuck a Yang. Příkladem takové praxe jsou dílny dialogického a mikorhizně propleteného kreslení mexické umělkyně, aktivistky, učitelky a badatelky s mestickými kořeny Xalli Zúñigy. Tyto dílny jsou částečnou, situovanou, ztělesněnou a vzájemně provázanou praxí v pohybu, která je založená na otevřenosti, spolupráci a vzájemné péči. Stimuluje schopnost alternativních způsobů vytváření významů a tak umožňuje seberekonstrukci, antikoloniální práci s pamětí, přeučování a přelaďování na odlišné afektivní proudy. Xalli Zúñiga se takto snaží pomáhat budovat koalice, které jsou nezbytné k prosazování společenské a enviromentální spravedlnosti a emancipace v rámci antropocentrického, heteropatriarchálního a rasistického kapitalismu. Otevírá tak možnost radikální změny prostřednictvím vztahů s houbami.
[i] Šiftová, Jana (2020) „Foraging in Czechia: The nation’s precious hobby“, Norsk Geografisk Tidsskrift – Norwegian Journal of Geography, 74:5, 310-320, DOI: 10.1080/00291951.2020.1851757.
[ii] Tsing, Anna, Earth Stalked by Man, The Cambridge Journal of Anthropology, 2016, 34/1, str. 2–16.
[iii] Na tuto skutečnost například poukázal performer, básník a anarchista Milan Kozelka v básni „Houbaři“.
[iv] Tuck, E. and K. W. Yang (2012) „Decolonization is not a metaphor“, Decolonization: Indigeneity, Education & Society, 1:1, 1–40, str. 3.
