Alice Nikitinová představuje v Bílé kostce – v nevelkém výstavním prostoru královéhradecké Galerie moderního umění – svůj cyklus obrazů nazvaný „Společný základ“. Tak se obvykle nazývá středoškolská výuka základních malířských dovedností vedoucích k mistrovství. Její rukopis je strohý a oprošťuje se od detailů, jako jsou výrazy ve tvářích nebo gestikulace figur. Přesto se v jejím výstavním konceptu projeví potenciál intenzity.
Umělkyně v roli matky totiž znovu objevuje svět dětskýma očima, jak prozrazuje v textu výstavy její kurátor Vít Havránek. Ten také přirovnává výtvarný projev Alice Nikitinové k anti-malbě, která o nic neusiluje; chce být odporem vůči očekávání smysluplnosti tvorby. Autorčina zřejmá nechuť dávat na odiv své mistrovství vede Havránka k výkladu proměn pohledu na onen „společný základ“ v historii, jeho zavrhování a potřebu jeho návratu. Vyvstávají zde zajímavé otázky: co je učební proces? Co všechno je výstava? Jak zásadní je pro umění jeho aspekt zaznamenávání, sdělování a jeho procesuální charakter? Autorka vychází ze své vnímavosti vůči předmětům a jejich doslovnému citování. Není to však pouhé ocitování, ale znovu-prožití.
Scény z učebního procesu zaznamenává Nikitinová v celistvosti a odtažitosti: na obraze Školní výstava vymizí absolventům ze siluet obličejů jejich tváře. U výjevu z malování busty je zachycen i přihlížející tomuto procesu. Vše je zcela očištěno na nejzákladnější zobrazení. Proces učení působí neosobně, postavy jsou jako loutky v divadle. Avšak mimo kulisy školy, jako by se vše naopak v umění proměňovalo. Jako výstavu autorka vnímá výlohu s nafukovacími hračkami či malovanými nehty.
Mistrovství v malbě není nutný základ pro vybudování výtvarné osobitosti. Tím je schopnost dívat se a divit se. Její suchý rukopis je projevem „stále probíhajícího procesu učení“, jak píše Vít Havránek. Alice Nikitinová zkrátka dokáže pořád vnímat jakýkoli předmět či výjev, jako by to bylo poprvé.
Ještě dovětek: zajímavý je i kontext dalších výstav v budově GMU, které se rovněž zabývají základními principy tvorby umění – například otázkou plagiátorství a napodobování děl, vzpomínky a identity. Jako by proces učení doplňoval celý vějíř výstav, kterými tato instituce zpochybňuje svou stálost. Asi ne příslovečný „obr na hliněných nohách“, řekněme spíše „obr zkoumající své vlastní kořeny“.
Filip Jakš – autor je mj. středoškolský učitel dějin umění.
