Ostravská Galerie Plato uspořádala Žanně Kadyrové a Alici Nikitinové výstavu s názvem Ochranné zbarvení. Umělkyně se znají ze studií v Kyjevě, vystavovaly spolu v roce 2007 v Experimentálním prostoru NoD a v kyjevské galerii Mystetskiy Arsenal (výstava Práce). Kromě příbuzných tvůrčích témat sdílejí i podobné životní cesty: Žanna Kadyrova (1981) patří mezi nejznámější ukrajinské umělce mladší generace, v roce 2013 obdržela cenu Pinchuk Art Centre Award udělovanou ukrajinským umělcům do 35 let, o rok později cenu Future Generation Art Prize. Žatecká rodačka s ukrajinskými kořeny Alice Nikitinová (1979) vystudovala střední uměleckou školu v Kyjevě a následně malbu u Jiřího Sopka na AVU, v roce 2010 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.
Jejich společná výstava v Platu mně připomněla Pivovarovu výstavu Oni, kterou jsem viděl před lety v Brně. Ale místo na oni jsem v Platu myslel na my. Podobná abstrakce forem, podobná příchylnost k odkazu avantgard 20. století, tady ale velmi domácká, důvěrná, promítnutá do malých věcí. S Pivovarovem obě malířky spojuje rovněž okruh rusky mluvících zemí.
Instalace konfrontuje způsoby, kterými obě autorky zacházejí s předměty a jejich sociálním kontextem. Obě se pohybují blízko abstrakce, čistých forem a zároveň poměrně přímočaře pracují s obyčejnými věcmi praktického života jako s výseky z konkrétní reality. Tento dvojí výraz na pomezí reálného zobrazení a abstrakce, předmětu a jeho znaku, jenž je ovšem patrnější u Nikitinové, se protíná v jednoduchosti a lapidárnosti zobrazení a rozšiřuje obsahově skromné výjevy do širokého pole souvislostí. Jasné i abstrahované ztvárnění běžných věcí odkrývá jejich sociální, kulturní a historické obsahy.
Revizionistické návraty k avantgardám možná nejsou ani tak přepisy nebo zpřítomnění minulého, jde spíše o způsob jeho vyprazdňování. U Nikitinové potom kontemplativnost čistých forem a lapidární znakovost posouvá zpět k reálným obsahům jemný humor, ať už v tématu (Láhev za skříní I a II), nebo v samotném názvu (Ohnutá cedule (žlutá)). U Kadyrové je to zase kritický apel, který v sobě některé její instalace mají (cyklus Výstřely) – ať už se jedná o změnu společenskou, nebo změnu v pohledu na věci a události. Její objekty tak fungují jako receptory-vysílače, které zviditelňují a zprostředkovávají zprávu o světě. Je to ale spíše výzva k pozornosti než ke změně stavu věcí.
Surůvkův pes Emil na vernisáži zmateně běhá kolem smaltovaných mís a líže lesknoucí se keramické hladiny. Samé zavřené, a přitom důvěrné věci. A do toho ten kalašnikov: „Kdepak, nebolí to, jen to říká, že to bolí.“V tomto momentu jsou si obě autorky myslím nejblíže: jejich práce můžeme v jistém smyslu chápat jako stillleben, zátiší. Bez sentimentu, ostrá a věcná. (Kdybyste nevěděli, jak jsou si ve skutečnosti blízko předměty jako bezpečnostní kamera, stolní lampička, monografie Barnetta Newmana, vycházková hůl, pytlík na pečivo.) Stíny věcí a formy věcí. Které nás předělávají na nás. Věci a odrazy věcí. Temný pokoj a my rozestavujeme po podlaze, po nábytku a kolem stěn další a další zrcadla. To my jsme svědky věcí. A mezi věcí a jejím obrazem je možná menší rozdíl, než jak se to jeví, když myjete nádobí a říznete se o nůž. Glazury rozsekané kalašnikovem (Výstřely) jako puklá koupelnová zrcadla. (My se z těch zrcadel vykláníme a máváme do temných pokojů?) Myslím, že násilí na modernistickém antiobraze jej posouvá hlouběji, do větších temnot a zároveň jej činí jaksi skutečnějším, než jak to uměly avantgardy. Z tohoto pohledu potom spojení kalašnikov – válka na Ukrajině vyznívá banálně.
Pohled do instalace Ochranné zbarvení, 2016 foto: Tomáš Souček.
Fotografie vlevo: Žanna Kadyrova Výplň, 2009-2016 smaltové nádobí, keramické dlaždice.
Fotografie vpravo,zleva: Alice Nikitinová Hůl, 2011 olej na plátně, 150 × 20 cm
Alice Nikitinová Sáček od bagety, 2014 olej na plátně, 100 × 55 cm
Žanna Kadyrova Diamant, 2006–2011 keramické dlaždice, polyuretanová pěna, cement, 65 × 65 × 50 cm
Alice Nikitinová Noční opěradlo, 2014 olej a akryl na plátně, 100 × 140 cm.
Josef Kudela je umělecký kritik.
