S Julianou Höschlovou o bytí s přírodou v době nejen klimatické krize
Nabídka připravit medailonek s Julianou Höschlovou na téma „odchodu“ mě potěšila – asi je příhodné zmínit, že mi je hodně blízké Julianino umělecké vyjadřování, ale rozumíme si i lidsky. Ve výsledném textu se tudíž prolíná přemýšlení o umění s důsledky Julianiných rozhodnutí i intimnější osobnější zpovědí. U Juliany jako by neexistovala hranice mezi tím, kdy je „umělkyní“ a kdy holkou, žijící už po dva roky v Krkonoších, pečující o dům a přilehlé okolí, zvířata a zároveň pracující v online prostoru v oblasti „nezisku“ a vzdělávání.
Ráda bych článkem přispěla i k určitému „odromantizování“ představy o umělkyni, žijící na samotě v souznění s přírodou. Protože v časech klimatické krize se napojení na okolní lesy a louky ukazuje v celé existenciální hrozivosti. Přesto však existují momenty, které nesou příslib naděje.
Ruch tepajícího velkoměsta a odchod, který není útěkem
Juliana se definitivně přestěhovala z Prahy do Krkonoš na jaře roku 2020, v době první vlny covidu. Odchod pryč pro ni byl přirozeným vyústěním dlouhodobého uvažování o změně prostředí, karanténa konkrétnímu kroku dala impuls. Přemýšlení o přesunu vycházelo i z pocitu určité nemožnosti v tepajícím rytmu velkoměsta „udržovat život“. Juliana tehdy vedle umělecké praxe pracovala na plný úvazek, externě vedla kurzy pro děti a mládež, zapojila se do iniciativy Umění pro klima, aktivně vystavovala, účastnila se rezidencí. „Přišlo mi, že se člověk stal balvanem, který se valí jen po povrchu a nemá čas se zanořit hlouběji.“ S karanténou se zpomalil celý svět, město se zastavilo, kultura v podstatě neměla kde být a otázky produktivity dostaly nové kontury. Julianino rozhodnutí bylo také podmíněné sítí vztahů, které na severu Čech má. Původně do Horní Malé Úpy odjela na týden, nakonec díky zázemí rodiny a také naskytnuté možnosti si pronajmout prostor k práci na ubytovací chatě pro personál vedle pivovaru Trautenberk, zůstala. Bydlení měnila ještě několikrát, poslední rok bydlí s přítelem a zvířectvem v údolí Bratrouchova.
S odchodem se často pojí téma útěku – podle Juliany v sobě ale tento termín zbytečně nese moc negativních konotací, často i výčitek. „Kanadská umělkyně Tau Lewis v jednom rozhovoru zaměnila slovo ‚eskapism‘ za ‚departure‘, tedy odchod do jiné perspektivy, jiného systému, prostředí, struktury. S tím se ztotožňuji. Opravdu vnitřně cítím plynulý a zcela přirozený přesun na nějaký druhý břeh a chůzi po jiné straně. Možná v něčem tak přirozený, že mi až později začalo docházet, jak radikální krok to byl.“
Koneckonců Juliana město nezavrhla, stále se do něj ráda noří a říká, že odstup jí nakonec pomáhá více si vybírat, co ve městě vstřebávat. „Člověk opravdu o nic nepřichází, spíše naopak, například na výstavy chodím nakonec mnohem víc, než když jsem bydlela v Praze, a dokážu si je soustředěně užít.“
Zapouštění kořínků v krkonošském údolí
Dům, ve kterém Juliana bydlí, stojí v úzkém údolí, a především v zimních měsících „ty kopce opravdu člověka svírají“. Údolí ale naopak nabízí oproti vyšším polohám i pocit bezpečí, ochrany a opory před větrem. Základním středobodem všeho dění je chalupa: „Nejdeš z bytu do práce, nebo do jiných architektur a prostředí: metro, ulice, tramvaj… Zavření se v zimě v chalupě, kde je málo světla, je extrémní, zvlášť když pracuješ z domu. Každý den je proto potřeba vyjít z toho silně ohraničeného prostoru do prostorů neohraničených – do přírody, na hřeben. A to mi poskytuje nejen velkou svobodu a inspirační zdroj pro vlastní práci, ale díky fyzickému pohybu taky skutečně psychickou úlevu.“ I návraty z delších výletů prožívá jinak než dřív: „Když se vracím z nějakých cest zpátky domů do horské krajiny, nepociťuji úzkost, což bylo dříve při cestě do Prahy pravidlem.“ Cestování po rezidencích se také postupně ukázalo jako hodně náročný a absolutně neudržitelný způsob uměleckého fungování a žití: „Neustálé vytrhávání mého ‚kočovného‘ kořene mě ničilo, souvisí totiž s neustálým přeorganizováváním práce, bydlení, nedostatečností finančních podpor a někdy i ztrátou vztahů.“
Zapouštění kořínků a vytváření nového domova je ale pomalý a dlouhodobý proces – prostředí Krkonoš je drsné – půda je neúrodná, léto krátké a studené, autobus jezdí jen dvakrát za den, a to ještě na telefonické objednání. Zažitá romantické představa života na venkově nebo v chalupě v horách, ke které přispívají nejen obrazové, ale i textové interpretace, je mylná. Všechny proměny v přírodě člověk totiž prožívá doslova na vlastní kůži a tělesně, příroda udává rytmus: „Přes noc napadne metr sněhu a my se nikam nedostaneme, dokud neodhrabeme celou cestu až dolů k silnici, kde doufejme projel i pluh. Zimu bychom nepřežili, pokud bychom nestahali z lesa klády a nepřipravili dostatek dřeva do kamen.“
Příroda jako laboratoř katastrofy i křehké radosti
Juliana na prostředí, ve kterém zrovna je, reaguje přirozeně a automaticky – sama sebe vnímá jako pozorovatelku, která komentuje většinou nějaký problém. Dříve to byl především všudypřítomný nadkonzum, v posledních letech její díla reagují na klimatickou krizi. „Při chození okolní přírodou jsem začala fotit různé struktury, jak přírodní, tak i ty nalezené umělé, jako plasty v potoce a v lese. Postupně jsem je přidávala do digitálních koláží, až z nich vznikl soubor prací, kterému jsem se každodenně věnovala přes rok. Zkoumám konkrétní tvar, strukturu i materiál. Jsem mnohem citlivější na zvuk: třeba potok, který zurčí u našeho domu, mě neuvěřitelně uklidňuje. Ale samozřejmě bojuji s neustálým strachem: co by se stalo, kdyby potok vyschnul, protože jsme na něm naprosto závislí. Stejně tak jako teď na jaře každé ráno hledám opylovače, momentálně narážím na jednoho až dva čmeláky. Až vymizí, my také. Paní sousedka si už stromy opylovává sama štětcem. Vidět klimatickou apokalypsu na každém kroku skrze proměny přírody je paralyzující. Jak v tom vlastně žít? Přestěhovala jsem se na hory, abych více přírodě porozuměla (když už se ji nějak panicky a nesystematicky snažím chránit), něco se o ní naučila, byla jí blíž. Žiji dokonce i v národním parku, ale je to všechno vlastně mnohem těžší, než jsem si myslela. Ve městě je pozornost rozptýlená okolními vjemy, tady je v tom člověk naplno. Bojím se na přírodu plně napojit, protože bych nejspíš trpěla dost s ní. Skoro jako bych nevěřila v její obnovující a hojící potenciál, který má i lidské tělo. Jako bych nedůvěřovala tomu, že stejně tak jako organismy zanikají, mutují a vznikají nové, může se proměňovat a adaptovat i člověk, který mě pravděpodobně dost zklamal. Když ale venku fotím nebo točím materiál pro svoji práci a přemýšlím o ní, tato úzkost zmizí. Okolí se stává laboratoří, nebo spíš archivem, do kterého chodím a pak jej doma třídím do polic a kartotéky v počítači. Z té posléze vybírám materiál i barevnou paletu pro digitální malby. V tu chvíli se mnohem víc než na katastrofu soustředím na estetickou stránku objektu a jako celek mě fascinuje dokonalost ekosystémů. A doma v ateliéru to přetrvává.“
Naše rozhovory s Julianou tak neustále balancují mezi úzkostí z budoucnosti a radostí z toho, když se objeví cesta, jak na paralýzu reagovat. Při vytváření abstrakcí Juliana přemýšlí i o přeuspořádání vztahů, ve kterých žijeme. A zároveň se tím proměňuje i její vztah k okolí. Není to únik, ale aktivní nacházení odpovědí. „Vlastně jsem poprvé v životě nějak přijala, že umění není jen prokletí, kdy pořád balancuješ na hraně, jestli v zažitých systémech dokážeš obstát a zároveň nějak normálně fungovat a zachovat si citlivost k okolí. Nacházení inspirací v přírodě, která zásadně ovlivňuje můj vnitřní svět, mi po letech přineslo radost z tvoření. Tu je, myslím, jednoduché ztratit nejen nějakým řízeným konceptuálním přístupem, který analyzuje do mrtě i jediný pohyb ruky. Ale i tím systémem, kdy na uměleckou práci vedle vydělávání si na chleba nebo starání se o rodinu není fakticky čas. Navíc mi umělecké prostředí často přijde toxické a agresivní, přestože se mluví o solidaritě, feminismu, mezidruhovosti, péči a exkluzivitě. Ta proměna bude ještě dlouho trvat, ale snad se podaří. Třeba i to, že nebudeme pořád prostě něco produkovat, což je z tvůrčí podstaty těžké. Ze začátku pandemie tlak na umělecké výstupy vlastně zmizel, protože nebylo kde vystavovat a moje performativní a prostorové realizace padly. Mám štěstí, že jsem studovala malbu, ke které jsem se v nějaké formě vrátila. Přestože mám ráda projekty, které jsou produkčně náročnější, řekla bych, že si dávám víc pozor na to, jak být energeticky i ekonomicky úspornější a šetrnější.“
Krizoblek a transformace
Principy aplikované v digitálních kolážích uplatňuje Juliana i v současných pracích s textilem. Monumentální vyšívaný quilt nebo bundy reagující na uprchlickou krizi na polsko-běloruských hranicích jsou malbami v prostoru. V bundách neboli krizoblecích, jak jim Juliana pracovně říká, se odehrávají všechny krize, které současně zažíváme: klimatická, uprchlická, válečná, humanitární, ekonomická. Ve vyšitých podšívkách je ale skrytá naděje, život. Motivy totiž často vycházejí z reprodukčních orgánů rostlin, tvary jsou sice hodně abstrahované, ale lze tam najít pestíky, tyčinky, semínka i jakousi formu lidské nebo zvířecí dělohy či placenty. V bundách přinášejících teplo získané ze zvířat – tedy z peří – sice chybí těla, ale tvarem je evokují, jsou v nich až hmatatelně přítomná, a zároveň v sobě nesou zprávu o jejich vymizení. Vyšívání Juliana používá i jako formu setkávání při společné práci s dalšími ženami z okolí. „Jde o čas strávený spolu, potřebu nějaké blízkosti. Vztahy v prostředí horské izolace fungují jinak, člověk je musí hledat a být otevřený, starat se o ně. Život na horách je bohužel obrovsky poznamenán turismem. Jsou období, kdy tu není vůbec nikdo. Za setkání jsem vděčná a věková škála se už pomalu blíží i k mým vrstevníkům a vrstevnicím.“ Julianin odchod je i po dvou letech v novém prostředí nesamozřejmou transformací. „Přeskládávám v sobě síť vazeb, zvyků a informací – z nichž některé nejsou ani moje, ale nesu si je z předchozích generací – v jiné uspořádání, které se více (doufám) napojuje na bytí ve společenství a v harmonii s okolím. A to se nezmění ze dne na den. Třeba to, co vnímám v malbách, bude přenositelné i do reálného života. Já jsem se rozhodla a zpátky zatím nechci. Snažím se být k vlastnímu rozhodnutí upřímná a zodpovědná. Investuji teď čas, tělo a energii do místa, které chci opečovávat. A být ohleduplná ke kořeni, který je čím dál tím pevněji zapuštěn v krkonošské zemi.“
