Všichni máme pocit, že se během posledních dvou let stalo až příliš mnoho událostí, které dokázaly zacloumat našimi emocemi. Datum performance festivalu Všichni jsme emotivní se celkem třikrát odkládalo a mohlo být finálně potvrzeno až nyní. Pandemie, válka, klimatická krize – možná by festival v původním termínu v návštěvnících ani nedokázal tolik rezonovat.
V divadle X10 se během dvou večerů pod taktovkou tranzit.cz / Matter of Art a za spolupráce se členy sítě tranzit.org představilo deset autorů a autorek přesahujících nejen české, ale i evropské hranice.
V první den festivalu na mě nejvíce zapůsobil site specific projekt Midnight mixtapes polské umělkyně Zorky Wollny. Ta poukazovala na to, jak se můžeme popasovat s negativními emocemi. V potemnělé místnosti zkušebny v horním patře se sedělo na zemi. Stála pouze pětice žen, která mezi nás distribuovala emoce prostřednictvím hlasů. Mezi ženami byly i dvě ukrajinské umělkyně, což ještě umocňovalo vyvolanou úzkost. Performerky zpočátku střídavě vyprávěly příběhy založené na snech nebo spíše nočních můrách, kde se hodně střílelo a strachovalo. V malé místnosti pak tyto monology pozvolna přecházely v překrývající se zvuky – od konejšivého šepotu do animálních skřeků plných hysterie. Tma hlasy dokázala pečlivě podpořit a já jsem s husí kůží po těle pozorovala, jak žena sedící vedle mě pláče. Zvuky se nakonec přetransformovaly do uklidňující melodie ukrajinské lidové ukolébavky, během níž aktérky opustily prostor a my zůstali na místě sami ochromeni tím, co jsme právě prožili.
Předcházející performance Blízká setkání, jejíž autorkou je Maja Štefančíková, měla naopak pozitivní náboj. Dílo zkoumalo zájem diváků, se kterými intereagovali samotní performeři skrze oční kontakt. Publikum se dostalo do situace, kdy se samo stalo předmětem pozornosti, a mohlo tak na sobě zkoumat vzrůstající emoce. Pohledy diváků spouštěly tanec a zpěv performerů. Ti se nakonec setkali uprostřed sálu, aby postupně zase odešli. S diváky se symbolicky rozloučila poslední umělkyně songem You can feel it all over. Důležitým momentem byla skutečnost, kdy jste si uvědomili, že většině aktérů najednou souzní hlasy ve slabice připomínající óm. Zážitek z pobavení se tím zvláštně proměnil v pocit sounáležitosti jak s performery, tak s ostatním publikem. Měla jsem pocit, jako by všeobjímající emoce propojovaly všechny účastníky festivalu v jednotný organismus.
Další dílo ve mně tolik emocí vyvolat nedokázalo. Spíše divadelní inscenace Heleny Eribenne, na kterou jsem se těšila, byla na můj vkus příliš prediktabilní. Hra mezi dobrem a zlem, empatií a narcismem, ženou a mužem bohužel neposkytovala mnoho prostoru pro vlastní fantazii.
Tři další performance se odehrály sice na odlišných místech v budově, avšak paralelně ve stejném čase. Vzhledem k tomu, že jsem si vybrala zmiňovanou Midnight mixtapes, stihla jsem pouze malou část ze dvou dalších. Důležité poselství nesla performance kubánského umělce Luise Manuela Otera Alcántara, která odkazovala na současný svět plný mocenských soubojů a etnických nerovností metaforou šachové partie, kde má bílý vždy výhodu prvního tahu. Z performance Dream exchanges – The casting od Hajnal Németh jsem kvůli časovým možnostem zachytila pouze špetku. Organizátoři festivalu pravděpodobně museli někde ušetřit čas, to však vyvolávalo nepříjemný pocit, že vám něco uniká.
Festival nám v ucelené podobě naservíroval nejen emoce, ale i rozmanité přístupy k umění performance. Takové počiny by se měly nejen na pražské scéně opakovat častěji, a to i za placené vstupné.
