Charakter a dispozice galerijního prostoru jsou pro hlavní sdělení sochařské výstavy obecně velmi zásadní. U Moniky Immrové tato rovina platí absolutně. Z dlouhé řady jejích dosavadních výstav je patrné, že prostor Galerie města Plzně pro ni musel být něčím specificky podnětný.
Úvodní část výstavy působila intenzivně. Soubor Hlav, Květin a Postavy jednotlivě nainstalovaných na výškově odlišných podstavcích vypovídal především o silné sochařské stránce autorky – o schopnosti ustavit samozřejmou vzájemnost objemu, obrysu a proporcí, také ale o přítomnosti sociální roviny prostorové kompozice – společenství soch bezprostředně viditelné z ulice diváka zvalo a následně přijalo do pomyslné vzájemné vztahovosti. Prostor byl současně i přesvědčivou zprávou o sochařské plasticitě a elementární formě, o procesu zviditelnění přesného tvaru. Vedle stálosti principu sochy byla přítomna rovina individuální a dialogická. Stabilita i živost.
Následující místnost byla definována sochou Lora jako rozcestí, s možností vstoupit do prostředí mázhausu. V něm sice absence zdroje přirozeného světla problematizovala patrnost výrazových možností kartonových reliéfů, jeho prostorová velkorysost ale umožnila poskytnout širší povědomí o bohaté práci s formátem reliéfu. Architektonickou situaci dvou úrovní prostorů oddělených několika schody autorka vnímala velmi pozitivně, neboť pohyb takovým prostředím jí asocioval chůzi krajinou. Propojit jednotlivé části galerie způsobem, aby se celek děl proměnil v živé kontinuum vzájemných námětových, materiálových a formálních odkazů, byl zřetelný záměr. Paralela k živosti reality.
V níže situované části galerie byla výrazně zviditelněna přítomnost řádu, velkorysost horizontálně komponovaných soch (K2, Ležící II) podtrhla specifickou monumentalitu nástěnných betonových reliéfů. Navozená atmosféra klidu neznamenala metaforu úniku do nadosobní ideální sféry, ale vědomého spoluutváření prostoru reality, snahu o jeho kultivaci.
V celku výstavy nebyla přítomna ostentativní touha po stabilitě a přesném uspořádání, s kterými se ve výstavách Moniky Immrové běžně setkáváme. Na několika místech se naopak objevily prvky hravosti a náhody sympaticky oživující celek výstavy. Koncipování prostoru jako podnětu k pohybu, k reflexi vzájemných souvztažností nebo ke zviditelnění neustálé proměny poukazují na skutečnost, že autorka prostor nevnímá jako nezávislou nadosobní formu, ale jako živou situaci, která se naším vstupem a prožitkem neustále mění. Současně ovšem vnímáme její víru v dokonalost formy, ke které má potřebu se neustále vztahovat. Rozpětí mezi těmito polaritními stavy vytváří zajímavou kvalitu a charakteristiku uměleckého rukopisu, které diváka vtahují do pozorného dialogu se sochami i prostorem.
