Dnešní doba není jednoduchá. Dokazuje to kromě jiného Manifesta14, která se odehrává v Prištině, hlavním městě Kosova. Tento region totiž ztělesňuje to, co v dnešním světě rezonuje nejvíce – naléhavost a složitost současné krize ve společnosti. Občané Kosova nemohou volně cestovat (bez víza se mohou dostat pouze do pár zemí, jako je například Albánie, Srbsko, Černá Hora, Turecko, Maledivy aj.) a žijí v neustálém zamrzlém konfliktu se Srbskem, naopak internetové připojení pro návštěvníky z EU je přísně omezeno a telekomunikační propojenost funguje jako za starých časů bez „roamingu“. Manifesta14 se tak pro Kosovo stala poměrně velkým zdrojem naděje – přivádí totiž odborníky z celého světa, a to nejen z umělecké oblasti –, ale přináší pozitivní očekávání toho, že se země může stát integrovanou součástí evropské a světové pospolitosti. Dlouhodobá izolace totiž neprospívá nejen umělecké scéně, ale ani současným mladým občanům.
Priština jako taková po válce mezi Srbskem a Kosovem prošla poměrně silně urbanistickou transformací a viditelnou privatizací města. Jako každé město deformované a zničené válkou a represemi 90. let i vízovými nároky má Priština za sebou silný příběh. Na něm hlavní kurátorka australského původu žijící v Berlíně Cathrine Nichols postavila hlavní motto pro celou Manifestu14: „záleží na tom, jak příběhy vyprávět jinak“. Tyto příběhy se tak linou celým hlavním městem, bienále se rozprostírá na 25 místech, některá lze nalézt těžko, jiná, jako je Grand hotel Priština, Národní knihovna či Palác mládeže a sportu spolu například s kinem Armata, leží v samotném srdci Prištiny. Přehlídky se účastní celkem 37 umělců/umělkyň ze samotného Kosova a dalších 16 participantů/participantek je ze západního Balkánu, a pak jsou tu pochopitelně také umělci/umělkyně z celé Evropy. Samotná Manifesta14 nabízí bohatý doprovodný program – vzdělávací pořady, workshopy, rozhlasové projekty či menší pop-up díla.
intervence, 2022, foto: Tea Záchová.
Hlavní výstavu přehlídky nalezneme v Grand hotelu Priština, který má pohnutou a silnou historii. Někdejší podnik s pěti hvězdami, kde přespával samotný J. B. Tito, diplomaté nebo váleční zločinci, ztratil svůj lesk a slávu. Dnes již téměř nefunkční hotel, ve kterém jako hotelové zařízení fungují už jen dvě podlaží, se zdá být spíš místem pro duchy, a nápad využít sedm jeho pater pro účely přehlídky se tedy jeví jako geniální.
Oněch sedm pater nabízí sedm témat – přerod, migrace, voda, láska, ekologie, kapitál a spekulace –, která formálně odkazují k problémům současného světa. Avšak podobných témat se během pár let vyrojilo mnoho, a tudíž nás již moc nepřekvapí. Ani umělecká kvalita nedosahuje příliš vysoké úrovně. Naopak, je velmi kolísavá a některá díla připomínají spíše absolventské práce na uměleckých školách, a tak má Manifesta v rámci mezinárodního kontextu poměrně slabé vyznění. Pořád samozřejmě můžeme najít kvalitní zpracování i obsahy, jako je například projekt Petrira Halilaje, který oživil padlé hvězdy na střeše hotelu a ze starého nápisu vytvořil nový „Když slunce odejde, malujeme oblohu“. Hvězdy se se setměním postupně rozsvěcují, zhasínají, nápis bliká. Tento efemérní, až poetický nápis se inspiroval příběhem dvanáctileté dívenky a odkazuje k naději na naši lidštější budoucnost. Z dalších děl je třeba určitě zmínit video albánského umělce Adriana Paciho „Toulání“ nebo tvorbu bosenské umělkyně Selmy Selman, která je zastoupena videem Mercedes Matrix nebo živou performancí v Národní galerii v Kosovu. Ve videu v Grand hotelu Priština představuje metaforu útlaku romské menšiny na svojí rodině (která prodává a sbírá kovový šrot pro obživu) skrze demolici auta Mercedes Benz, jež je na Balkáně vnímáno jako nejoceňovanější značka. Bohužel je však v Grand hotelu působivější samotný objekt než přehlídka, která zde probíhá. Podobnépocity můžeme mít i v samotném městě, vidět monument Národní budovy knihovny je totiž skoro lepší zážitek než intervence uvnitř.
Mimo hlavní přehlídku bych ráda zmínila důležitou práci Alicje Rogalské, umělkyně polského původu žijící mezi Berlínem a Londýnem. Její tvorba se nachází na jednom z těch vzdálenějších míst, avšak rozhodně se vyplatilo ji navštívit. Alicja Rogalská dlouhodobě pracuje s různými sociálně vyloučenými skupinami a primárně se zaměřuje na genderovou rovnost žen. Spolu s ostatními kosovskými ženami si dočasně pronajala byt, který připravila (nejen) na různé přednášky, setkávání a workshopy. Najdeme zde i její nové video natáčené v Prištině, které zobrazuje mnoho kosmetických a svatebních salónů a zdůrazňuje postavení ženy nejen v samotném Kosovu, ale i na Balkáně jako takovém. V pozadí běží rozhovory s vybranými ženami – odbornicemi na genderovou rovnost této oblasti, ženami v běžných povoláních nebo mladými studentkami. Vidíme situaci, kdy je žena nucena být manželkou, kdy je nucena zvolit si svatbu často na úkor své kariéry, protože bez muže prakticky neexistuje, protože bez něj prakticky nedosahuje správného sociálního statusu ve společnosti. Toto silné video doplňuje v bytě instalace z věna, které dívky dostávají, například lustr vytvořený ze šperků od tchyní, které ženy musí nosit takřka do konce života. V bytě jste si také mohli nechat vyložit budoucnost z bankovek eur.
Světlou stránkou Manifesty14 v Prištině je to, že se snažila zaměřit na rozvoj udržitelných projektů v rámci infrastruktury pro posílení místní kulturní komunity. Zmiňme třeba bývalou opuštěnou knihovnu Hivzi Sylejmani, která se přeměnila na kulturní instituci, postindustriální proměnu bývalé cihelny na ekologicko-urbanistické centrum nebo velmi ambiciózní kompletní rekonstrukci Centra pro narativní praxi. Budova zahrnuje prostory pro workshopy, skvěle naplněnou knihovnu s ekologickým odkazem, prostory pro setkávání, přednáškové sály, zahradu, kavárnu aj. Již v odkazu názvu – narativní praxe – se spoléhá na to, že se bude psát nový příběh, budou se vést dialogy a poslouchat další hlasy obyvatelstva. Jestli však bude původní idea fungovat, prověří až čas, kdy se ukáže, zda jsou pro místní obyvatelstvo a uměleckou komunitu tento či další prostory nezbytné a jestli je budou potřebovat, aktivovat a pracovat na nich.
Očekávání byla vysoká a stále bychom měli mít na paměti, že Manifesta není organizací humanitárního, ale uměleckého charakteru. V dnešní nestabilitě světa, kdy nevíme, kdo zítra povede válku nebo kde bude hořet, je každopádně dobré přehlídku vidět, dozvědět se mnoho interních informací a pochopit řadu kontextů, které válkou poznamenané město pomalu, ale jistě přetváří. Priština, přestože je převážně betonového charakteru, má srdečnou atmosféru, kterou vytvářejí místní lidé, ale přináší také naději tzv. „nového regionalismu“, se kterou se Manifesta14 snažila do tohoto města přijít.
