„Jen málo témat se mi zdá více vyčerpaných, opotřebovaných a také iritujících jako kolektivy a komunity,“ přiznává v editorialu tematického čísla Artalku Ivana Rumanová. Nelze s ní nesouhlasit: takzvanému „komunitnímu obratu“ či „obratu ke spolupráci“ se aktuálně ve výstavním provozu téměř není možné vyhnout. Ostatně právě probíhající documenta 15 je toho zářným dokladem.
V umělecké praxi Evy Jiřičky však není kolaborativní práce žádným zvratem ani aktuálním trendem. Jako snad jediná se na české scéně této tematice věnuje dlouhodobě už od počátku své umělecké kariéry. Pracuje s prostředím a v prostředí, které zná, nebo které se pomocí dané akce snaží lépe pochopit.
Ve svých prvních akcích cílila na veřejný prostor a na ohledávání limitů jeho prostupnosti a kategorií „veřejnosti“. V akcích jako Grátis punč (2005) či Zaparkované cizí věci (2006–7) se střetávaly principy dobročinnosti s absurdně působícími limity, které podstatu těchto činů na veřejnosti legislativně omezují. Jindy si veřejný prostor guerillově přivlastnila pomocí nenápadných, na první pohled nezaznamenatelných intervencí (Naše okrasné zahrádky, 2005). Přibývalo akcí ohledávajících střety osobního a sdíleného prostoru. Ať vědomá manipulativní interakce s dočasnou skupinou lidí (Zasedací pořádek, Projížďka po Bahnhofstrasse, obě 2008), či záměrné narušování jejich osobní zóny a vytržení z normálních situací (Seznámení, 2008).
Práce s kolektivem se v díle Evy Jiřičky vyznačuje důrazem na společně sdílené struktury a fenomény a možnosti jejich předávání. Příkladem může být nedatovaná performativní akce Vyladění v Peckhamu, při níž ve stejnojmenné londýnské čtvrti oslovovala kolemjdoucí, aby jí zabroukali melodii, která jim právě zní v hlavě. Tu se pak pokoušela naučit a zopakovat, a tedy se společně „vyladit“. Podobný princip, založený na sdílení fragmentů kolektivní imaginace, následně využila i v terapeutických workshopech, které se staly dominantním nástrojem její umělecké činnosti (A tuhle znáš?, 2021).
Zvláštní důraz se v její práci postupně přesunul k seniorům. Tato marginalizovaná společenská skupina dostala v díle Evy Jiřičky unikátní prostor ve videoprojektech Oči jako diamanty (2009), Pan Toman (2011) či S Gustou, Slávou, Květou, Evou a Ivou (2012).
Od těchto spíše pozorovacích a analyzujících projektů se Jiřička posunula více do praxe kolektivní komunikace a terénního průzkumu. Ten je většinou založen na konfrontaci dvou odlišných věkových skupin a jejich světů, propojených právě obecně sdílenými fenomény jako písně či jídlo.
Pro Jiřičku je tak důležitý právě moment sdílení a přenosu.
Je však přenos emoce, pocitu, aktuálního naladění vůbec možný? A jaká míra empatie či otevřenosti je k takovému aktu potřebná?
Aktuální projekt Jiřičky s názvem Mezi sebou v Galerii moderního umění v Hradci Králové vychází ze série stejnojmenných workshopů. Opět v nich akcentovala různé generační skupiny a možnosti jejich vzájemného vnímání a komunikace na základě sdílení.
Účastníci workshopů plnili různá úkolová zadání. O úkolech zde hovořím poněkud účelově, neboť tyto úlohy nemohou nepřipomenout terapeutické techniky. Zároveň se zde otevírá téma jisté manipulace, jež je potřebná k tomu, aby lidi přiměla dělat danou věc. Workshopů se ale tvůrci účastnili dobrovolně, tedy předem přijali jeho pravidla a zásady.
Na jednom z workshopů participanti kreslili oblíbené dětské postavičky na základě jejich slovního popisu. V dalším měli lidé různých generací zadání nakreslit obrázek pro „někoho druhého“. Cílem bylo vcítění se do jiné generace. Lidé nepřekvapivě kreslili převážně pro členy své rodiny – děti, vnoučata. Tyto kresby pak z velké části dostaly podobu nostalgického vzpomínání (pokus o překreslení dědečkova obrázku, skica kostky lega pro syna, který si s ním v dětství rád hrál). Pokud se někdo z účastníků rozhodl kreslit pro obecnější skupinu lidí, cílil hlavně na děti či teenagery, a to pomocí notoricky známých komerčních symbolů či artefaktů, o nichž se domnívají, že jsou pro ně nepostradatelné (hrdinové z animovaných filmů, mobilní telefony). Zjednodušená zobrazení tak možná paradoxně akcentují i nepochopení, konflikty a vzájemné předsudky mezi jednotlivými generacemi, deformované do zkratkovitého pojednání (za všechny například paní, kreslící obrázek pro svou třicetiletou dceru. Je na ni nazlobená, neboť ztloustla, údajně proto, že se často stravuje ve fastfoodech. Jako vzkaz jí tedy zanechala na papíře ztvárněný kyblík kuřecích křídel z KFC…).
Přestože jsou návštěvníci galerie vyzváni, aby se k projektu aktivně připojili – nakreslili obrázek pro libovolnou věkovou skupinu a vložili jej do příslušných šanonů, umístěných v galerii na polici –, stále se tak děje ex post, mimo kontext, a s danou komunitou zformovanou na workshopech se nemají šanci propojit. Jde tedy o vytvoření komunity nové, propojené společnou návštěvou jedné výstavy? Je sekundárním cílem jakási databáze mezigeneračního dialogu v podobě kreseb „pro druhé“? Jaký má mít benefit moje participace? Předpokládá se, že otevřu šanon své věkové skupiny a budu si prohlížet, co mi neznámí spoluobčané nakreslili, o čem si myslí, že by mne mohlo zajímat, že mne oslovuje? Nejspíš ne. Většina návštěvníků pravděpodobně ze zvědavosti zalistuje ve složce „pro zemřelé“, v níž mají kresby určené konkrétním mrtvým potenciál alespoň dojmout.
Výstava Mezi sebou balancuje na tenké hranici mezi „uměním spolupráce“ a arteterapií, jejíž výsledky jsou zde prezentovány, a – možná vědomě – akcentuje opakující se otázky, které participativní umělecké aktivity doprovází: je jejich výsledek uměním? Jak je lze hodnotit, pokud ne podle estetických kritérií? A patří v tom případě do galerie, či nikoli?
V počátcích tyto aktivity nabourávaly tradiční model fungování (především západních) muzeí a galerií, a jako takové se stávaly aktem institucionální kritiky. Nelze také opomenout paralelní vývoj angažované umělecké praxe a muzejní edukace, tedy zaměření na práci s divákem. Postupnou institucionalizaci dříve anti-systémové činnosti dnes však netřeba zdůrazňovat, a stále méně relevantní roli zde hraje i divák, jenž se často nachází v roli pasivního pozorovatele, popřípadě se může mnohdy poněkud účelově a uměle účastnit.
Ve všudypřítomných termínech „péče“ a „solidarity“ jako by se pozice diváka–příjemce vytratila. Kde je ve všech těch edukačních a dokumentačních výstavních projektech jeho místo, prostor pro jeho senzitivitu a fantazii? Má se cítit provinile, když jej prezentované materiály nezaujmou či když nepociťuje sounáležitost s danou komunitou, která může být často exotická? Vždyť často je právě akce z určitého místa s konkrétními lidmi nepřenosná, a o pocit sdílení jde přece především. Prezentace takových projektů pak hraničí se současným uměleckým kýčem, k němuž participativní umění v mnoha formách dospívá.
