Není se čemu divit, že výstava Spring and All v galerii Kurzor rozvířila silnou debatu, která vyústila v uzavření výstavy hned den po jejím otevření. Humbuk způsobil nešťastný výběr materiálu Jana Fabiána, architekta výstavy, který při instalaci zrecykloval eternitovou střešní krytinu. Ta, jak se později ukázalo, obsahovala azbest, což způsobilo nejen její okamžité odstranění, ale i následnou veřejnou omluvu architekta i vedení galerie. Z výstavy musela odstoupit Petra Janda s objektem Morana, ve kterém se kromě slámy patrně nacházely i částečky toxického materiálu. Spring and all se ale po pár dnech znovu otevřela a po vynesení smrtky mohlo nastat vítání jara.
Mariana Serranová svůj roční kurátorský cyklus Seasons rozdělila do zajetých astronomických kvartálů. V rámci jara, první výstavy, však místo oslavy tohoto bujarého období přistoupila k tématu spíše jako k čekání na lepší zítřky se zády obtěžkanými břemenem klimatické krize. Opírajíc se o básníka Williama Carlose Williamse, zamýšlí se nad paralelou lidského utrpení dnes a po první světové válce. Určitou tíhu pociťujeme v poslední době asi všichni, a tak se nad hořkostí kurátorské zprávy k výstavě, navzdory jejímu pozitivnímu názvu Spring and all, asi nikdo nepozastavuje (koneckonců, termíny jako klimatický žal nebo ekologická úzkost se už dávno pohodlně uvelebily na rohožce přede dveřmi naší aktivní slovní zásoby). Text sice důrazně akcentuje současnou environmentální krizi, z výstavy samotné však tolik skličující pocit nemám.
Nakonec i bez Morany působí konzistentně. Ačkoliv prezentuje na tak malý prostor poměrně hojný počet umělců, daří se dílům mezi sebou komunikovat, ale současně i autonomně dýchat. Výstavou prorůstá citelný dialog člověka s přírodou. Jako by hovořila zvláštním mystickým jazykem a dávala nápovědy, aby se vám, než odejdete, podařilo rozkódovat nějaké velké tajemství všehomíru. Mezi ohořelými hady Václava Litvana, včelími lidmi Anny Hulačové, plátny Miry Gáberové a objekty Karla Kunce mám pocit sílícího optimismu, že ten křehoučký papírový drak od Veroniky Šrek Bromové nakonec všechny zachrání a odežene zlé duchy kapitalismu, války a postpandemických traumat. A do toho bude (možná trochu paradoxně) plný naděje a sebevědomí znít melodický přízvuk Dariny Alster. All that you change, changes you. Odcházím a jako mantru si verše z dystopického románu melodicky opakuji ještě v tramvaji po cestě domů. Těším se na další sezónu, na Another Summer.
