Pro tvůrčí přístup Marie Blabolilové (1948) je charakteristické vědomé rozhodnutí stát mimo dění v uměleckém světě, spojené s určitou neformálností a samozřejmostí tvorby, která je každodenní aktivitou, potřebou důležitější než vystavování či uznání druhých. Podstatný pro ni není úspěch (ač jej v poslední době nepochybně zažívá), důležité je jít vlastní cestou.
Tento postoj konvenuje s faktem, že v malířském i grafickém díle autorky se až na ojedinělé výjimky ze začátku 70. let, tedy z úplného počátku tvůrčí dráhy, neobjevuje postava člověka. Autorka soustředí svou pozornost na nejbližší věci, na všední objekty, s nimiž jsme dnes a denně, které existují vedle nás, s námi, a které naši existenci nejen provázejí, ale též dokládají – jsou to často židle, křesla, poličky, okna, nádoby apod.
Další velkou kapitolou v tvorbě umělkyně jsou zvířata jako blízcí tvorové (především kočky), jejichž přítomnost se na obraze často potkává se všedními předměty. Zásadním momentem a motivem je pro Marii Blabolilovou příroda, ať již příroda kultivovaná a zušlechtěná zásahem člověka, nebo příroda divoká, již zkoumá a reflektuje především na venkově poblíž Berouna, kam se pravidelně přesouvá na nejdelší možnou část roku.
Marie Blabolilová ke svému zaujetí přírodou kdysi sebekriticky poznamenala: „Mám velký problém. Neumím zachytit přírodu. V přírodě je toho najednou moc a navíc se to tam vše hýbe. Připadá mi těžké namalovat celý les, a proto většinou zobrazuji jednotlivé stromy. Teď bych chtěla udělat jenom větve stromů. To, jak jdou z vedlejších stromů přes sebe, jak se proplétají, jak z toho vzniká něco třetího. V přírodě se vše opakuje. Opakuje se to a je to navíc vidět. Když začnou kvést bezinky, to je velká událost. Nebo když se na jabloních začnou dělat jablka. V přírodě jde jedna činnost za druhou, všechno se tam přímo žene do něčeho jiného. A všechno je tam stejně důležité. Všechno je obsaženo ve všem.“1
S postřehem týkajícím se neustálé proměny, metamorfózy, tím, že se „všechno přímo žene do něčeho jiného“, možná souvisí i Mariina malířská technika. I ona využívá materiály, které svými specifickými postupy proměňuje v něco jiného. Je to zejména malba na linoleu – autorka ho využívá jako podkladový materiál, jehož dezén dopředu definuje malířský rukopis. Několik málo teček, tahů štětce nebo i více malířských zásahů do linolea natlučeného na sololitové desce posune původní podlahový vzor k nové vizuální kvalitě i do nového kontextu. A pak jsou to řezané malířské válečky. Linoleum i malířský váleček jsou výchozí strukturou, která stanovuje rámec malby.
Prvně se linoleum objevilo v obrazech z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, ovšem nikoliv jako svébytný materiál ovlivňující svou podstatou celý obraz, ale jako motiv. Marie Blabolilová tehdy linoleum malbou imitovala (např. obraz Zátiší a ateliérem, tempera na plátně, r. 1977; Olejový radiátor, tempera na plátně, r. 1983). Sama však později objevila svébytnost tohoto materiálu, přehodnotila jeho kvality a začala ho dotvářet, přemalovávat či interpretovat akrylovými barvami v poměrně široké škále zásahů. „Dříve jsem si lina nevšímala, bylo v kuchyni na podlaze a připadalo mi prošlapaný, hnusný, jak stárnu, vstupuje do mě melancholie, lina mizí, nejsou, teď po linech prahnu, sháním je… Mám hrůzu z bílého plátna, bojím se barev… Lina mi dávají barevnou škálu, nemusím dlouze přemýšlet, lino se poddá, lino mi pomáhá, baví mě.“2
Raději se vyhýbá okamžiku prvního zásahu do bílého plátna, čisté, prázdné plochy, a preferuje výběr z již předem daných možností, které jí nabízejí právě vzory linolea, ale také vzory malířských řezaných válečků. Některé z válečků mají široké možnosti využití, jiné pouze omezené: autorka sama vtipně popisuje, že jeden secesní váleček lze použít „pouze“ na vodu, mlhu a smuteční vrbu. Jak linolea, tak i vzory malířských válečků předurčují ráz malby, svůj vlastní způsob využití v umělecké tvorbě, a autorka tento způsob přijímá. Nevzdává se autorství, ale část práce přenechává použitým prostředkům. Spolu s novými vizuálními kvalitami vstupují do díla i nové významy. Vzniká hra významů a významových posunů mezi tím, co kdysi spoluutvářelo vybavení domácností, a co se nyní stává základem obrazu, jeho strukturou, pozadím, popředím i figurou. Obrazy Marie Blabolilové se tak pohybují někde mezi strukturální a předmětnou malbou, která nejenže tematizuje naše okolí a především autorčin intenzivní vztah k němu, ale také samotné médium malby a proces malby, jeho východiska, možnosti i omezení.
Linoleum proniká všemi obrazovými plány a proplétá se s malbou, podobně jako dezén válečků. Toto platí i pro obrazy reflektující krajinu a přírodní prvky. Malířské krajinné výseky, zahrady, pohledy na stromy a na rostliny (především divizny a slezové růže) jsou často zvláštně neukázněné, divoké, jako by malba samotná představovala růst a byla si tak s vegetací principiálně spřízněná a blízká. Malba někdy prorůstá linoleem, jindy s ním splývá nebo ho překrývá. V některých případech dokonce malířské zásahy Marie Blabolilové připomínají tak trochu tzv. novou divočinu, v níž vegetace – v tomto přirovnání tedy i malba – zúročí zcela po svém již vysloužilý předmět.
1)Namalovat celý les. Hovoříme s grafičkou Marií Blabolilovou. Svobodné slovo, 19. 11. 1988, s. 11. Citováno dle Aulická, H.; Hůla, J. (eds.): Marie Blabolilová: Grafika. Archiv výtvarného umění, z. s., Kostelec nad Černými lesy, 2018, s. 13.
2)Souček, M.: Marie Blabolilová. Katalog k výstavě. Galerie Klatovy/Klenová, Galerie výtvarného umění v Náchodě, 2003, s. 6.
