- „Máničky“ přehazují hromady sena ve vybíleném suterénu za zvuků The Plastic People of the Universe. 2023. V patře opatrně našlapuje dvojice studentů na vrstvu hlíny, ze které někde trčí kabel, někde barel a uprostřed slaměná dožínková koruna, v pozadí splývají tlumené zvuky videí a nahrávek. Stejná galerie, parafráze zásadní výstavy. Když Zorka Ságlová z kolektivizované rodiny (sestra Ivana M. Jirouse) zavezla Galerii Václava Špály balíky sena, byla to zásadní událost, k níž má smysl odkazovat. Proto, jak se i dnes politické a společenské nastavení promítá do vztahu k půdě a přírodě, i proto, jak ochota vnímat proces i následky zůstává vzdálena každodennímu provozu, který mění planetu ve skládku a přírodu v bordel. Jenže rozvíjet gesta, i tvůrčí, je nevděčné.
Skládka v názvu. Galerie zahrnutá artefakty. Betonová socha, torza kol, plakáty, projekce, tapisérie, nalezené objekty. O patro výš ona deklarovaná skládka. Jako na divadle. Protože stejně nakašírovaně a naznačeně působí. Jako scénografii ji autorka Diana Lelonek taky charakterizuje. Její skládka je aranžovaná směs humusu, který dodalo hlavní město Praha, kabelů z černé skládky u její domovské Varšavy, „odpadu uměleckých institucí“ a polystyrenových výplní pod vrstvou zeminy poskytnutých Společností Jindřicha Chalupeckého. Ta výstavou navazuje na zmíněný projekt Zorky Ságlové, který propojil sociální plastiku, land art a participativní umění (a hudbou „Plastiků“) v rámci výstavy Někde něco.
Kromě její instalace Seno/sláma byly součástí výstavy fotky Jana Ságla a práce Jiřího a Běly Kolářových. Formou i obsahem odpovídaly progresivnímu soudobému světovému umění, které se snažili Jindřich Chalupecký (kurátor galerie) i Jiří Padrta (kurátor výstavy) v Československu dlouhodobě zprostředkovávat. Seno/sláma nejvíc. Vyvolala pozdvižení, zájem široké veřejnosti. Pozdvižením a otázky vzbuzující akcí by bylo, kdyby v dubnu 2023 Galerii Václava Špály na Národní třídě zavezla SJCH opravdovou skládkou. Nejen vzhledem k využití výstavních prostor provozovaných skupinou PPF.
Dramatické, nebo dekorativní?
Jako takový je kurátorský posun ke skládce skvělý. Kritičnost v širším smyslu (až na výborné výjimky) ale válcuje nekritičnost v tom užším. Propojení prací českých i zahraničních umělců reagujících na antropocénní svět je cenné i efektní. Ale taky trochu neurčité. Stejně jako to, jak naklizená je to skládka, což přesně odpovídá tomu, jak potřebujeme skládku vnímat, abychom si před sebou její existenci omluvili. Bez zápachu, bez znechucení, naznačenou, skoro poetickou. Přesně tak se potřebujeme srovnat s čísly o nárůstu plochy, kterou skládky na planetě zabírají, s čísly o počtu lidí, kteří na skládkách žijí, dětí které se na skládkách rodí a v průběhu života je nikdy neopustí. Na videu vystaveném v podzemí ale vidíme na skládce čápy. Jejich kolonie na skládkách totiž Diana Lelonek ve svém druhém vystaveném díle ukazuje, aby podtrhla kontrast symbolu štěstí a čistoty a prostředí, ve které měníme planetu. „Díky“ skládce už nepotřebují létat po okolí ani do teplých krajů, protože pro čápy stejně jako pro některé lidi skládka poskytuje ideální zdroj obživy i místo pro výchovu potomků.
Podobně eufemisticky působí i některá další díla a výstava jako celek. Výběr je rozhodně inkluzivní a citlivý, ale taky nekonfrontační, syntetický. Je tu i několik drsnějších prací, které bolí a jsou nepříjemné. Celek i jejich kvantita ale to drama tlumí. Jako na skládce, kde jde zužitkovat všechno a některé úlovky jsou poklady a některé tam prostě jsou.
Zachráněnými poklady z bleších trhů jsou skleněné objekty, které do instalací skládá Hanna-Marie Hammari. Uranově-žlutě zářící jsou krásné a zároveň až fyzicky nepříjemné. Podobně jako monotónní, urputný a opravdu vyčerpávající osobní audiozáznam vykonané denní práce babičky Martina Hurycha nebo hydrofonní nahrávky vyluzované vyplavenými dřevinami Michala Kindernaye. Ty by měly hlukem vyplnit prostor galerie, tak jako ohlušují a tím likvidují podmořský svět. Místo toho je musíme v instalaci soustředěně lapat, protože o dva kroky dál už zní polyfonie Marie Tučkové a video „kybersvatby se žábronožkou“ Justyny Górowské a Eweliny Jarosz.
Interpretace a udržitelnost
Mezidruhové fungování a vztahy jsou pro kurátorský přístup klíčové. I interpretační otevřenost je příjemná. Nepříjemná je absence interpretace provázanosti environmentálních témat s finanční sférou, která zahrnuje a ovlivňuje agrární i umělecký sektor. Takže se sice vracíme k původní narážce na kolektivizaci (sochou Anny Hulačové), ale posun k monopolizaci zemědělské půdy (investiční aktivita skupiny J&T, se kterou byla SJCH řadu let provázána) nic nenaznačuje. A téměř chybí rovina cyklení dopadů lidské činnosti na přírodu, které následně působí na další lidi, přestože v SJCH nově funguje koordinátorka pro inkluzi a udržitelnost. Proto je z hlediska aktualizace, naléhavosti a emocionálního zásahu nejintenzivnější práce Tamary Moyzes a Shlomiho Yaffe, kteří zprostředkovávají přehlížení a beznaděj.
Na mapě Slovenska prožírá mléčná houba vyznačená romská ghetta a skládky toxického odpadu. Protože umístění jednoho kopíruje umístění druhého. Mapování provázanosti enviromentální a sociální nespravedlnosti je projektem, který umělecká a manželská dvojice představila už na podzim v galerii NOD. Laktismus, který sebeironicky definují jako nové náboženství, zapojuje do děl živý organismus houbových vláken, která pohlcují objekty a obnovují tak rovnováhu vychýlenou člověkem. NOD proměnili Moyzes a Yaffe v chrám a prezentovali tu ženské božstvo a houbu, která kojením spasí poničený svět. Ve Špálovce mléční cizopasníci vyžíráním dokumentace reality opravovali zásahy do přírody i životů a zpřítomnili systém, kde nelze jedno od druhého oddělovat. Socioekonomické postavení a mobilita jsou s environmentální situací nevyhnutelně provázané, jakkoli se potřebujeme tvářit, že se nastavení lepší. Výstava Seno, sláma, skládka se tak netvářila. Ale přehlednější a čitelnější výraz by jí neškodil. Protože takhle zůstává otázka, nakolik byla aktuální „dezinterpretace“ kultovní výstavy v kdysi kultovní galerii „produktivní“ (jak koncept pojmenovala jedna z kurátorek Tereza Jindrová), a jestli vůbec.