ECHO by Barbora Ropková

Poprvé po sedmi letech nabídla Fait Gallery divákům pohled do své sbírky, přičemž oproti předchozím introspekcím byla tato přehlídka rozsáhlejší a koncepčně promyšlenější. Formát výstavy byl koncipován jako konfrontace autorů několika generací, utvářejících mozaiku převážně českého současného umění. Mezi hlavní kritéria výběru patřily reduktivní estetika, experiment a přítomnost písma nebo znaku; pozornost se tak obracela především k umění založenému na konceptuální rovině a úsporném vyjadřovacím slovníku vycházejícím z geometrie nebo fragmentarizace tvaru. Ve výběru rezonoval také mimořádný zájem o téma písma, které se v 60. letech rozvinulo do unikátní podoby experimentální poezie. Způsob volného kladení do citlivých celků, usazených do lehce pročleněného komplexu, působil nenuceně a nedogmaticky a současně poukázal na koncepčnost akviziční politiky galerie. V některých případech byly komparace založené na paralelně vznikajících příspěvcích, jako tomu bylo v případě Jana Merty, Michala Pěchoučka a Krištofa Kintery, kdy byla spřízněnost přístupu v oscilaci mezi nezobrazivostí a do ní zakódovanou figurací naznačena v několika navzájem se pronikajících médiích. Jindy se nabízela srovnání děl z odlišných časových rovin, s ohledem na současný kontext se vyjevovala aktuálnost starších děl, jako v případě asamblážových objektů Adrieny Šimotové a Niny Beier. Těžiště výstavy, ukotvené v současném umění, doplňovaly prostřednictvím intimních kabinetů obrazy české avantgardy, ozřejmující stěžejní kritéria výběru, založená na trasování principů úzce souvisejících s důrazem na experimentální linii umění. Zejména díla Antonína Procházky nebo Josefa Šímy, postavená na osvobozování barvy a tvaru od popisné funkce směrem k autonomnímu celku, tu anticipovala hlavní kritéria kurátorského pohledu. Toto mapování podobných přístupů napříč různými generacemi umožnilo číst předkládaná díla na základě cyklicky se opakujících principů, což do jejich interpretace mnohdy vneslo svěží pohled.